Můj starý článek o chemickém provozu, který občas zdvihne ukazovák. Také o tom jak dokážeme rychle zapomínat. Aneb jak se říká, co odnesl čas. Ten plyne jako voda. Třeba jako v řece Bílině....
Odraz doby
Je mlhavé ráno a já sám postávám na peronku před malebným nádražíčkem v Litvínově. Zapaluji si svou druhou ranní cigaretu a vzhlížím k oblakům, jež jsou i v tento sváteční den přípomínající den vzniku naší samostatné kotliny, osvětlovány šlehajícím plamenem z nedaleké rafinerie. Plamen je opět silný a tak osvětluje i několik kilometrů vzdálenou mou tvář. Připomíná mi rozzuřené zvíře v kleci. Je umístěn na vysokém komínu, odkud zlostně šlehá a řve. Jako by chtěl seskočit dolů do osvětlované krajiny, jež se pod ním bojácně krčí. Výsledkem jeho neúnavného vyhrožování jsou však pouze naštěstí oblaka dýmu, která vězněmému a přesto běsnivému živlu dodávají strach a jistý obdiv. Zamyšlen nastupuji do vlaku, který právě přijel. Ještě se na něho podívám a v tom si to uvědomuji. To on vládne zdejší krajině.
To on osvětluje tmavá noční zákoutí a zdi pokojů města, jehož obyvatelé každé ráno oknem kontrolují zda neseskočil. Jako by každé ráno svým hladovým řevem hnal ty spousty lidí k němu do ohrádky, aby jej nakrmili. Při spěchu za svým golemem, jemuž už před dávnými lety hrdě vsadili pomyslný totém však přehlédli i první barevné lístky chvějících se stromků za jeho plotem. Nesmrtelným Golemem jenž měl svou silou každý den jejich tváře naplňovat úsměvy a spíže chlebem. To vše v objetí ochranných hřbetů Krušných hor, jimž měl svým neutuchajícím plamenem snad nahrazovat paprsky slunce ve dnech, kdy se ukrylo za mračny. Jeho vděk máme všichni v živé paměti. Je to už dávno, ne však tak dávno abychom si nepamatovali žalostné bloudění zveře ve spálené horské krajině. V krajině ze které se stal během několika málo let chromý mrzák, jehož kyselé slzy vyhubily poslední život v naší jediné podkrušnohorské řece, která se dnes podobá stoce.
Mrzák, jehož bledou tvář se nyní na straně jedné snažíme pracně oživovat a na straně druhé zaléváme ranami, kterými oněměla jinde. Chováme se, jako bychom měli krátkou paměť, nebo bychom byli snad cizinci, kteří si jen obdivně fotografují již zmiňovaný vyhrožující plamen. Cizinci jež obdivují jeho industriální tvář a zároveň se nikdy nesetkali s jeho odvrácenou stranou. Přesně tou, která každou noc osvětluje zeď nad postelemi našich dětí.
