Poezii naleznete na zadním sedadle

„Mám kamaráda, který píše. Můžu mu navrhnout, aby se za Vámi stavil?“ zmínil se o mně kdysi v dobrém kamarád na pracovní schůzce s manažerkou jednoho nakladatelství. „Doufám, že nepíše poezii!“ byla její spontánní, všeříkající reakce. Uklidnil ji, že tak špatné to se mnou není. Je to ale dnes tak špatné s poezií? Je vůbec možné s poezií prorazit?

Pan Michael Dennis je básník. Napsal přes tři sta básní, má stovky odběratelů na Twitteru, jeho stránky navštívili lidé ze 61 zemí světa, spolupracoval na zhudebnění svého díla, několikrát se objevil v rozhlase, televize BBC o něm natočila reportáž. Věřím, že tento nemalý výčet objektivních úspěchů opravňuje k tvrzení, že pan Michael Dennis je známý britský básník. Michael Dennis je však především známý londýnský taxikář.

Ostatně až do roku 2006 ho poezie vůbec nezajímala. Pak se ale něco zlomilo a hlavou se mu začaly honit první verše. Hodil je na papír, který pak hodil na zadní sedadlo svého taxíku a čekal na reakce pasažérů. Ty tento nezvyklý počin zaujal a jejich kladné reakce jej povzbudily k dalšímu psaní. A úspěch se dostavil, jak jste si ostatně přečetli o odstavec výše.

A jaký je to vlastně básník? Ryze epický. Píše o skutečných lidech a zážitcích ze svého každodenního londýnského života. Jak sám říká, snaží se na svět dívat očima malého chlapce z pohádky Císařovy nové šaty. Věřím mu, i když popravdě nechápu, proč má ten malý chlapec z pohádky takovou pifku na bankéře.

Netroufám si na jejich překlad, ale několik jeho básní jsem si přečetl a musím přiznat, že od uznávané moderní poezie se výrazně liší. Především tím, že se rýmují. Svým ryze laickým úsudkem bych řekl, že jsou to jednoduché, srozumitelné básničky.

Nejsympatičtější je mi na nich to, že autora evidentně baví je skládat, že si s nimi prostě hraje. Naprosto mne o tom přesvědčila báseň Complete and Utter Banker, kterou sám amatérsky recituje - zpívá, na kameru přímo v taxíku.

 ---

Když jsem začal psát tento článek o poezii, měl jsem představu, že (moudře) pojednám o tom, jak se vytrácí a nikdo už ji dnes nečte. Přečetl jsem si okolo patnácti článků z britských, amerických i českých zdrojů (zájemcům doporučuji Smrt smrti poezie), abych...

...abych narazil na básníka z taxíku, který se sice nikdy nedostane do žádné učebnice, ale pro některé lidi možná bude větším a skutečnějším básníkem nežli ti, kteří v učebnicích jsou. Třeba pro své pasažéry či pacienty v hospicu, kterým je občas přednáší. Nevím, jaké má Michael ambice, ale mám pocit, že kdybyste mu řekli, že to není žádný Shakespeare, tak by se neurazil. A myslím, že právě tím ukazuje cestu mnohým začínajícím autorům – na nic si nehrát a hrát si, psát pro radost z psaní a nelpět na jeho přijetí publikem. A je lhostejno, zda se jedná o prózu či poezii. Zkrátka si vychutnat samotný proces tvorby, výsledek pak hodit na pomyslné zadní sedadlo a nechat na lidech, aby si sami našli cestu.

Publikum je samozřejmě důležité, ale nemělo by být alfou a omegou toho, proč člověk píše. Je lepší se hned na začátku smířit s tím, že televizní štáby nečekají za dveřmi a poezie je z hlediska většinové populace okrajovým zájmem, stejně jako vážná hudba či pěstování kaktusů.

Útěchou básníkům může být, že na rozdíl od kaktusářů mají jednu velkou motivaci, proč s verši dát si práci – ženy. Ty v mužích zapalují ono pověstné básnické střevo, byť mnohdy slepé. Přiznám se, že i já jsem v minulosti touto apendicitidou trpěl a v horečnatém stavu vyplodil několik stěžejních děl světové poezie. Při psaní tohoto článku jsem se na ně znovu podíval a opětovně se utvrdil, že jinak než v poblouznění poezii psát nemohu. A tento, nikoliv jiný, stav je nezbytný i u té, jíž je báseň určena.

V celé své tvorbě jsem dokázal najít pouze jedinou báseň, kterou se odvažuji dát přečíst i lidem, kteří mé básně nechtějí slyšet (tedy pominu-li své nepominutelné verše „Jsme naladěni předvánočně, u nás, i na severní točně“, jenž byly čteny v rozhlase a na jedné ostravské ZŠ se tak setkaly s fenomenálním úspěchem). Dnes však mohu naprosto upřímně prohlásit, že v poezii nemám ani zbla ambic. Dovolte, abych se svou básní alespoň stylově rozloučil s tímto nepoetickým článkem o poezii. Musím se jít učit. Brzy totiž skládám taxikářské zkoušky.

Vzpomínám, když poprvé spatřily ji moje oči,
to mistrné spojení síly a krásy,
co mysl zamlží až hlava se vám točí,
ten třpyt silnější než slunce zlaté vlasy...

Vzpomínám na setkání naše druhá,
když spatřil jsem ji zblízka,
v tu chvíli věděl jsem,že nalezl jsem druha,
co neopustí mne, když se v dálce blýská...

Se silou snad tisíců zřídel,
srdce mi sebrala ze Škody Plzeň kliková hřídel...