Pokud vám tento název připadá povědomý, pak jsou buďto Vaším koníčkem pohřební rituály v lidové kultuře nebo máte rádi písně Hapky a Horáčka. Není divu, jejich texty vysoce ční nad průměr obvyklých „Mám Tě ráda, mám Tě rád“ a některé pak jsou čirou poezií. Slovy, která otevírají fantazii okno, aby duše mohla ven...
Dnes? Poezie? Ona ještě žije? Ano a daří se jí velice dobře. Ne však v té klasické podobě, jak ji znáte ze školy, ale spolu s hudbou. Pokud mi nevěříte, zamyslete se nad texty a popularitou takového Jarka Nohavici nebo právě Michala Horáčka. Kupříkladu jen jeho sloka „Skládal jsem písně. Vdovám koks. Analfabetům psaní“. Ta je pro mne slovním obratem, před kterým skládám poklonu a k jeho soše v síni slávy svazek stvolů s meduňkou, rdesnem, skořicí. Nemusím myslím zmiňovat, kdo složil tuto nezvyklou kombinaci rostlin.
Jeho hra se slovy není nikterak samoúčelná a umí přesně to, co dobrá poezie - vytvářet emoce a obrazy. Alba, která vytvořil ve spolupráci s Petrem Hapkou, mám naposlouchaná a u řady písniček mi tak po zaslechnutí prvních pár tónů automaticky vytanou na mysli obrazy. Je zajímavé, že často vůbec neodpovídají obrazům, které předkládá výše chválený textař. Někdy stačil jen úryvek, sloka, abych si je asocioval s něčím ze svého života, z doby, kdy jsem je prvně uslyšel.
Zdaleka nejsilnější písní je pro mne Otevřete okno, aby duše mohla ven. Daniel Landa v ní vystupuje v pozici mladého muže, který se chystá spáchat sebevraždu a bilancuje svůj život. Je to velice silný text, přesto, můj vlastní obraz je zcela odlišný. A mohou za to jen první dva verše – „Jářku Tě Bůch táto, zdravíčko mí strýci, k čemu kecy, že mám ležet v nemocnici.“ Díky nim si vytvářím úplně jiný obraz, který se mi vybaví pokaždé, když tuto píseň slyším...
...jsem nevyléčitelně nemocný a je to beznadějné. Měl bych ležet v nemocnici, ale místo toho se seberu a jdu domů, k našim... Je příjemný letní podvečer a pěšky to je domů slabou čtvrthodinku. Když přijdu, jsou všichni překvapení a mají velkou starost, ať si neublížím - „měl bych ležet nemocnici“. Následuje verš „doktor mi řek, koukej, musíme tam všici“ a já zůstávám. Slábnoucí slunce barví dozlatova kuchyni, ve které sedíme. Já sám jsem u otevřeného okna. Povídáme si a je mi dobře...
Je to na první pohled velice smutný obraz, ale paradoxně já ho tak vůbec nevnímám. Přestože tam někde ve vzduchu je nemoc a nevyhnutelný konec, není tam v ten okamžik. V tu chvíli mne nic nebolí a je mi dobře. Je to obraz primárně spojený s pocitem velice uklidňujícího smíření a intenzivního užívání si okamžiku, kterého bych byl jen stěží schopen, pokud by taková situace reálně nastala.
A jak vlastně tento můj obraz vznikl? Vše spustila již zmíněná úvodní sloka písně, která vytvořila situaci a jako by nastavila mé fantazii výhybku na určitou kolej. Ta pak jela dále a cestou nabírala pasažéry z mého vlastního života – nejprve mé vzpomínky z pobytu v nemocnici po havárce, později k nim přistoupily mé opakované návraty domů z Británie, kdy jsme právě takto seděli u otevřeného okna v kuchyni, povídali si a bylo mi dobře...
Je až úsměvně paradoxní, že největší zklamání jsem zažil, když se tento můj vlastní obraz střetl s obrazem pana Horáčka. Tedy ve chvíli, kdy jsem spatřil videoklip k této písni. Ten klip není vůbec špatný, ale mně se vůbec nelíbil, protože vůbec neodpovídal mým představám…
A když tak nad tím přemýšlím, tak si nevzpomínám, že by nějaký jiný videoklip ve mně vyvolával tak silné emoce, jako „holé“ písně, u nichž jsem si to „video“ udělal já sám. Svým způsobem je to podobné i s knihami a filmy. Prosím nechápejte to teď absolutizovaně. Mám rád filmy a nemám nic proti klipům. Přesto – někdy je lépe, když zůstanete jen u té „syrovější“ podoby díla a raději otevřete okno, aby fantazie Vaší duše mohla ven…
Martin Horský
