Ležel vedle auta. Nedaleko byly popelnice, ale nevypadal, že by ho někdo vyhodil, spíš ho tam zapomněl při vykládání z auta. Nebo ho tam nechal roztržitý školák, co si hrál cestou ze školy na honěnou. Batoh na zemi. A nikde nikdo.
Prošel jsem okolo něj, zvážil ještě dva další scénáře, jak se tam asi ocitl, a ujistil sám sebe, že to není moje starost. Po třiceti metrech ve mně ale stejně Mirek Dušín převážil. Došel jsem k batohu a chvíli počkal. Nikdo se ale neobjevil.
„Co teď?“ přemýšlel jsem. Léta dojíždění londýnským metrem se na mně podepsala a na mysli mi ihned vytanulo hlášení tamního rozhlasu, který několikrát denně opakoval, jak se v takové situaci zachovat – ničeho se nedotýkat a ihned kontaktovat policii.
„Dobrý den, našel jsem na ulici zapomenutý batoh,“ oznámil jsem, když jsem se dovolal městskou policii. Nešlo mi ani tak o to, abych povolal pyrotechnickou jednotku, ale nechtěl jsem, aby mě někdo obvinil z krádeže, až ho ponesu. Jak jsem totiž správně předpokládal, na rozdíl od svého britského kolegy mi ostravský policista řekl, ať ho hodím k nim na stanici. Neohroženě přitom ignoroval všechny možné kariérní potíže, které bych mu způsobil svým případným výbuchem.
„Ten snad chodí stavárnu a nese si domů vzorky nových cihel,“ blesklo mi hlavou, když jsem si dal batoh na rameno. Dovnitř jsem se, poté co jsem vše oznámil, už nedíval. Ostatně Mirek Dušín by do něj také nenakukoval.
Za pár minut jsem došel na stanici, zazvonil a službu konajícímu policistovi vysvětlil situaci. Evidentně jsem se předtím dovolal někam na centrálu a zpráva o mém příchodu k němu ještě neprobublala.
„No jo, pane. Ale to nepatří k nám, to musíte zanést na radnici,“ pravil strážce zákona, když vyšel ze své skleněné kukaně a potěžkal batoh.
„Co že?“ vyhekl jsem překvapeně. Nevím, zda myslí Mirka Dušína někdy vůbec proběhl stín myšlenky, že by odmlouval četníkovi. Mou ano. Na radnici to bylo dobrých dvacet minut a představa, že se tam potáhnu s batohem mě vůbec nenadchla.
„Pane, to je Vaše občanská povinnost,“ pravil strážník, když jsem projevil jistý nesouhlas s jeho nápadem.
„Tak na to fakt nemám čas,“ prohlásil jsem a nasadil co nejnekompromisnější výraz, kterého jsem schopen. Abych v zárodku zarazil jeho námitky, hned jsem dodal: „Svou občanskou povinnost jsem splnil tím, že jsem zavolal na ústřednu a tam mi řekli, ať to hodím k vám.“
„Aha,“ řekl zklamaně policista, vzal si batoh a vrátil se do kukaně.
„Tak na shledanou,“ rozloučil jsem a vykročil ven s pocitem vykonaného dobrého skutku.
„Moment,“ ozvalo se za mnou. „Dejte mi občanku, já to musím zapsat.“
„Proč?“ zeptal jsem se překvapeně. Tušil jsem sice, že mám ze zákona nárok na nálezné, ale nepochybuji, že i Mirek Dušín by se ho zřekl kvůli papírování.
„To je předpis, pane. Já teď musím podrobně sepsat celý obsah batohu,“ řekl policista a nepřímo mi tak objasnil, proč tak vehementně trval na tom, abych svou občanskou povinnost plnil na radnici.
„No skvěle,“ zamumlal jsem pro sebe a začal vypisovat formulář, který mi podstrčil. Z mých zcela niterných úvah o blbci, který z papíru vyrábí lejstra, mě vytrhla slova strážce zákona.
„Pane, díval jste se do toho batohu?“
„Ne!“ řekl jsem hrdě a snad jsem i vypjal hruď dmoucí se počestností.
„To jste teda fakt mohl,“ pravil policista s neslužební ironií a vyšel ven z kukaně. V ruce nesl otevřený batoh, z jehož překvapivého obsahu bylo patrné, že jej nepostrádá žádný žák. Co si tak pamatuji, tak staré kuchyňské prkýnko, nůž, vytahaný svetr ani jogurt nepatří mezi standardní školní pomůcky.
„A hrome. To jsem fakt takový blbec?“ zareagoval jsem spontánně a asi vůbec poprvé svými slovy udělal strážci zákona upřímnou radost.
„No...“ řekl policista, ale protože na mou otázku nešlo odpovědět negativně a pravdivě zároveň, raději stočil hovor jinam: „To jste vzal nějakému bezďákovi. To tak oni mají ty svoje poklady v batohu.“
„Iniciativní blbec je horší než rota diverzantů,“ uznal jsem sebekriticky a zeptal se, co teď.
„Podívejte se, smažme to. Vraťte to tam, odkud kde jste to vzal a nebudeme muset nic sepisovat,“ navrhl asi jediný rozumný postup a s neskrývanou radostí mi předal batoh.
Vydal jsem se tedy zpátky a přemýšlel, zda si i Mirek Dušín někdy připadal jako totální idiot. Pokud mne totiž paměť neklame, tak tuto lidskou část jeho povahy Jaroslav Foglar před svými čtenáři velice umně skryl.
Za chvíli jsem došel zpátky k popelnicím a spatřil bezdomovce, jak se jednou prohrabuje. Evidentně to však nebyl ten „můj“, protože už na zádech jeden batoh měl a nevypadal, že by nějaký další hledal. To ovšem komplikovalo celou situaci. Nebylo těžké předpokládat, co by následovalo, kdybych teď jen tak položil batoh na zem a odešel. Jistě by ho vzal, odnesl na nejbližší policejní stanici a celé kolečko by se tak opakovalo. Počkal jsem tedy až odejde, složil batoh a ještě jednou propátral okolí.
„Vole, kams ho dal?“ zaslechl jsem chraplavý hlas vycházející někde od skupiny zaparkovaných aut asi třicet metrů ode mne.
„Kam bych ho dával. Tady sem si ho položil na zem. Normálně zmizel. Přece nesem blbý,“ ozvala se vzápětí odpověď.
Vydal jsem se daným směrem a uviděl prošedivělého muže, jak nejistým krokem typu vlnka prochází mezi auty a pátravě se všude rozhlíží.
„Hledáte něco, pánové?“ oslovil jsem je.
„Jo, baťoh,“ odpověděl bryskně.
„Tak o tom bych nejspíš něco věděl,“ řekl jsem a vyzval jej, aby šel za mnou.
„Ježiš, Vy jste ho našel? No Vy ste zlatý! Moc Vám děkuju!“ zvolal nadšeně a rozzářil se tak šťastným úsměvem, že by mu mohl závidět nejeden školák.
„Za málo,“ řekl jsem skromně. „Ale příště si dávejte větší pozor, jinak Vám ho někdo vezme. To víte, každý není Mirek Dušín.“
