Nejčastějším poučením pro dobu po pandemii covid je rychlá digitalizace, digitalizace a zase digitalizace. Zaklínají se tím všichni. Z výšin digitalizace je třeba se vrátit ke kořenům, nebo spíš ke kořínkům, a to doslova.
Půjčil jsem si pro tento díl covidového deníku název zahrádkářského spolku Kersko, který proslavil hrabalovský film Slavnosti sněženek. Tento díl bude totiž o zahrádkaření.
Pan Vrtal chodí na svou zahrádku v jedné pražské zahrádkářské osadě. Často tam chodí i se svou vnučkou. V době pandemie a všech možných omezení volného pohybu je zahrádka požehnáním. Máte kam chodit a trávit tam volný čas. A nemusíte se bát přelidněných parků a náplavek. Na zahrádce je krásně a bezpečně.
Výhod zahrádkaření je více. Lidé ve městech přestávají vnímat vztah mezi člověkem a přírodou. Vnučka pana Vrtala, jako dnešní městské dítě z paneláku, by už nevěděla, jak důležité je počasí, jak roste zelenina, jak se starat o půdu. Chodit na zahradu je pro ni výchovné. Trochu odborněji se vyjadřují zastánci udržitelnosti, když zdůrazňují zvětšování vzdáleností mezi zemědělci a spotřebiteli potravin. V případě zahrádek je tato vzdálenost nulová.
Není divu, že kromě digitalizace, některé studie o zkušenostech z doby covidové zmiňují důležitost tzv. městského zemědělství. V ČR do městského zemědělství typicky patří zahrádkářské osady. I když je zahrádkářská osada ohraničená plotem, je to městská zeleň. Úroda ze zahrádek také může pomoci při narušení dodavatelských řetězců, který může nastat v případě pandemie, povodní a jiných katastrof. Zahrádky zvyšují potravinovou soběstačnost země, a to docela významně, vždyť Český zahrádkářský svaz má 130 tisíc členů.
Digitalizace je důležitá, ale nikoliv jediná cesta. Těch poučení z covidu by mělo být více a měla by zahrnovat mnoho různých oblastí. Tak tu k dobru přidávám založení jedné nové zahrádkářské osady v každém městě. S pozdravem „zahrádkáři Česku!“
