A mám pro to samozřejmě i důvody. Jistěže vnímám námitky těch, kteří hlásají, že Islám vlastně žádnou hrozbou není, že nám Čechům se nic neděje, že nám nikdo nevyhrožuje. Je to pravda. Zatím. A v tom je jádro pudla. V onom slůvku zatím.
Protože sledujeme li celosvětový vývoj, pak je správné ptát se, jestli máme čekat, až ta hrozba bude přede dveřmi, nebo už se pootevřeným vchodem bude tlačit dovnitř. Kde je ta hranice, kdy máme říct dost a začít jednat?
I zde na blogu čtu často názory, že my, kteří Islám vidíme jako ohrožení civilizace, že přeháníme, že Islám je vlastně jen jedním z náboženství, a že se vlastně nemusíme ničeho bát. Že ti teroristé a vrazi v ISIS, HAMAS, HIZBALLAH, AL KAIDA, BOKO HARAM a jak se všichni ti pomatenci jmenují, že to je jen malinký zlomek, ze skutečného počtu mírumilovných a usměvavých muslimů. Bohužel, skutečnost je taková, že nejvíce jsou vidět ti, ze kterých běhá mráz po zádech a ti usměvaví, rozdávají svou vlídnost v úkrytu svých domovů, směrem ke svým zakukleným manželkám. A manželům. Prostě je není vidět. Škoda, rád bych je poznal.
Argumenty těch, kteří nás, zastánce tradičního evropského uspořádání, jsou prakticky dva.
První razí místní seriálopisec, blogový Dietl, autor nekonečného seriálu na téma, jak on ví vše a my ostatní nic. Říká, že tradice a historické hodnoty nic neznamenají a že nejdůležitější je zákon. A podle toho zákona, mají muslimové právo v Česku svou víru praktikovat, pokud současně dodržují jiné české zákony. Trochu komplikované, že? Je tu ale jeden háček.
Povolení muslimům, stejně jako ostatně i jiným náboženským skupinám, bylo vydáno v souvislostí s jejích duchovní činností. Toto je velmi jasný výklad, který jen těžko může být zpochybněn. Nikde v tomto povolení, není stanoveno, že náboženské skupiny, tedy i Islám v ČR může vykonávat politickou činnost, či snad dokonce alternovat zákony požadavkem, na legalizaci šarije. A přesto se takovéto požadavky objevují.
Druhým protičeským a protievropským argumentem bývá požadavek, abychom přijímali více uprchlíků a přistěhovalců, že nás osvítí a zvýší porodnost, že vymíráme, že nahradí nedostatek pracovní síly a podobně. Příznivci takovéhoto lidského pohybování tvrdí, že je to k našemu prospěchu, a že se nemáme bát zahalenců a chodících oči. Je to jejích zvyk a nám prý nepřísluší to odmítat.
Dobrá, můžeme s tímto bodem souhlasit. Ovšem pouze za podmínky a v okamžiku, kdy v Saudské Arábii budou moci turistky z Evropy i odjinud chodit nahoře bez, v sukních dole bez, a kdy se tam na ulici budu moci zlít jako dánský student s typicky skandinávským jménem Mustafa v Praze.
V tuto chvíli je to ovšem tak, že musíme trvat na tom, aby se v České republice žilo podle vůle a požadavků Čechů. Bylo by nelidské odmítat pomoc lidem v nouzi, ovšem musí být naprosto jasné, že tito lidé jsou v opravdovém ohrožení života a povolení k trvalejšímu pobytu dávat jen opravdu velmi výjimečně.
Evropa se za poslední desetiletí stala jakýmsi hybridem, kde nevíme co to je. Nesmíme dopustit, aby něco podobného potkalo i Českou republiku. Přestože všichni vidíme, co se na naší politické scéně děje, můžeme, myslím si, klidně říct, že naše země stále patří k tomu nejkrásnějšímu, co na kontinentu je. A jsme i bezpečnou zemí. Toto jsou nejcennější hodnoty, které máme a nedovolme nikomu, aby nás o ně připravil. Prevence je důležitější, nežli stav, kdy musíme napravovat škody, které byly způsobeny naivní nepřipraveností, či důvěřivostí.
Jako Čech říkám jasně. V mé zemi nechci vidět islámská ghetta, města kde bude strach v noci si vyjít na procházku nebo do kavárny, oblasti, kde dívky budou mít obavy o svou bezpečnost. To že tato situace ještě nenastala neznamená, že se jí nemusíme bát a že na ní nemáme být připraveni.
