Strčili ho do kufru auta. Pořád myslel, že se to vysvětlí. Měl u sebe zbraň. Nechtěl střílet. Klepal se v té pojízdné rakvi a snažil se přemýšlet. Co bude? Kam ho vezou? Kdo si je najal? Chtějí ho oddělat? Jasně, nebyl čistý jako lilie, ale netušil, že to dojde až tak daleko.
Byli to amatéři. Neprohledali ho. Nevěděli, že už nějakou dobu nosí zbraň. Ani on ji u nich neviděl. Pořád věřil, že se to vysvětlí, že jim zase něco naslibuje. Mohli se ho zbavit hned, kdyby chtěli. Měli přece možnost. Jakoby sami nevěděli co s ním. Nejeli moc dlouho. Otevřeli kufr. Zjistil, že jsou v lese u přehrady. Překvapil je. Vymrštil se a dal se na útěk. Hnali se za ním. Začali střílet první. Jeden přes druhého. Kličkoval mezi stromy jako zajíc. Blížil se k vodě. Neumí plavat. Jen střílet. Zabil je oba. A pak se šel udat. Rád, že přežil. S obavou, jestli mu budou věřit. Ona, sama doma. S ročním chlapečkem. Nikdy neměla dobrý pocit, když musela být v noci sama v domě. Vzbudila se. Mrkla na budík. Slyšela cizí zvuky. Někdo chodil po kuchyni. Srdce ji bušilo. Bože co mám dělat? Mimino spalo. Nikdy netušila, že ji bude muset použít, pomyslela, když vytahovala zbraň z horní police skříně. Třásly se jí ruce. Snažila se to prodýchat. Ještě než vyšla z ložnice, ohlédla se po malém. Přivřela pomalinku dveře. Opatrně našlapovala chodbičkou ke kuchyni. Kdo to je? Co tu chce? Moc toho neviděla. Nezajímalo ji co tu dělá ve tři patnáct ráno. Postavila se mezi futra a začala hystericky ječet "policiééééé", "policiéééé". Zbraň držela před sebou. Postava se na ni vrhla a srazila ji k zemi. Neváhala ani na vteřinu. Nechtěla se dozvědět, co by se stalo, kdyby to neudělala. Když přijela policie našla ji úplně klidnou, v náručí držela usmívajícího se synka. "Zabiju tě", řval po ní. Zase ji mlátil. Smýkal s ní o zem. Škrtil, kopal, bil pěstmi, vulgárně nadával. Jak ho nenáviděl. Tak strašně ho nenáviděl. Celých svých dvanáct let. Hned jak to začal vnímat. Chlapec to viděl snad už stokrát. I on to tolikrát schytal. Vždy, když se na něj vrhnul, setřepal ho ze sebe jako obtížný hmyz. Dnes to bude jinak. Vzal ten velký nůž a zabodl mu ho oběma rukama mezi lopatky. Svalil se. Už nikdy nebude bít mámu. Plakali držíc se v objetí. Hrůzou? Úlevou? Jak řešit situaci, kdy nervy jsou strachy napjaté k prasknutí, mysl v panice vybičovaná jen na jedno jediné. Přežít či ochránit.... Přemýšleli by jste v tu chvíli, jak čelit útoku, aniž by jste poškodili toho, kdo chce vám nebo vám blízkému ublížit? Asi těžko. Ano, zákon, sice vymezuje pojmy nutná obrana, nepřiměřená obrana či krajní nouze, ovšem neuvádí, jak je použít v praxi. V těchto případech je tak strašně tenká hranice, jež posuzuje soud. Bohužel během mnoha slyšení na různých úrovních státních orgánů, si nakonec už nejste jist, zda jste opravdu nejednal ukvapeně. A neměl jste lupiče raději pozvat na kávu. Mimo jiné musíte vysvětlit, proč jste na chlapa v kukle, jež Vám násilně vnikl do bytu, poté co jste mu dal šanci na útěk svým řevem a přesto na Vás zaútočil, s jasným úmyslem Vás umlčet, vystřelil dvakrát a ne jen jednou. Sice je nesmírně vyčerpávající všem objasnit, že Vy nejste ten, koho by měli soudit, ale nakonec mají alespoň všichni jasno. A kdo by přece jen požadoval odplatu, může si být jist, že způsob jakým se původní poškozený zachránil, jej bude "strašit" do konce života.
