Bolí to až k smrti

Zase si beru prášek. Jím je už roky. Jen zvyšuji počet. Už ani nevím, kdy to začalo. Sázela jsem jen na vředy. Bolí to, bolí, čím dál více. Kolik jich musím ještě sníst. Zaberte už! Prosím.

Musím si vzít silnější. Teď zase žaludek, zvracím. Nedivím se. Už to zase bolí. Jsem tak unavená. Tak strašně unavená. Znovu boule. Tentokrát na krku. Bolí kosti, klouby, rychle do vany. V teplé vodě se mi uleví. Aspoň na chvíli. Zase nemůžu spát. Ještě před měsícem mi dávali naději. Teď už jen silnější opiáty. Říkám si, kdy to přijde? Kdy si řeknu dost? Co všechno ještě vydržím a proč? Prodloužit co? Čekat na co? Zírání do stropu z lůžka, ze kterého se už sama nezvednu. Neudržím knihu. Sama se nenajím a sem tam mě někdo otře žínkou. Nic mě nebude zajímat, ani těšit. Mé myšlenky se budou upínat jen na novou dávku morfia. Tak takhle nee...proč zrovna já? ... a proč ne? Prohryzala jsi mě skrz na skrz. Už mi nedovolíš dělat co jsem měla ráda, co jsem milovala. Stejně tě dostanu ... já mám naději na žití po životě. Ty beze mě nepřežiješ. Už nechci jet k moři, jít do divadla, nechci hrát na klavír. Milovat muže, dítě, být milována. Nechci přežívat, nechci být na obtíž. Jsem zlá a sobecká. Bolest mi zatemňuje rozum. Vím, že mi odpustíte. Nemám sílu dívat se na vaši bezmoc. Na mámu, která přežije dceru. Jsem na konci. Vyčerpala jsem všechny možnosti. Jsem usmířená, rozloučená, odstupuji z boje. Už chci z tohoto těla pryč. Z té prožrané schránky na duši. Díky za služby. Bolest je nyní silnější než strach z toho co bude nebo nebude. Zvládnu to. Slzy už mi nezbyly. Ještě MÉ poslední životní rozhodnutí. Tak si pohni, než zase přijde bolest. Roztřese mou dlaň, hrst prášků se mi rozsype po zemi a z druhé mi vypadne sklenička.