Křídla naděje- Věnováno těm, kteří mají v rukou naše životy

Myslím, že je načase věnovat článek těm, jejichž práce  je nedoceněná. Ať už hasiči, nebo ti, ke kterým patří oranžový mundůr a žlutý vůz s modrým majákem.Zachraňují naše životy, aby dali všanc ten svůj. Jsou to andělé ochránci.

 Snad  nikdo z nás by si nikdy nepřál něco  tak morbidního jako svézt  se v houkající sanitce. Mě se to splnilo naštěstí jen jednou, ve dvaceti,  a byla jsem na to náležitě pyšná. Protože jsem tehdy byla naivní  a velmi velmi hloupá.

Teď, když vidím vůz rychle pomoci se zapnutým houkajícím modrým  majákem naděje, sevře se mi srdce na maximum. Nezáleží, jakým směrem jede, i tak podvědomě vytahuji z kabelky mobil, zda nemám zmeškaný  hovor. Mobil naštěstí mlčí a mě se  nehorázně uleví. Přemýšlím, kdo potřebuje naléhavě   pomoc, možná  nějaká  rodící maminka nebo pán, který uklouzl cestou do obchodu na náledí, kardiak s infarktem  nebo  někoho nečekaně  přepadl slepák. Nemoc si hold nevybírá ani dobu ani věk, Nejčastěji ovšem bývají zdravotní průšvihy, kdy to nejméně čekáme, například o víkendech. Abych to  lépe upřesnila, o víkendech večer. Kdy se chystáte do práce a říkáte si  jak to pondělí bude zase hnusné. A  pak, když   najednou  lítáte po nemocnici, zjistíte, že jste  ty minulé pondělky  bez průšvihů vlastně   milovali.  

Jako můj tatínek, který si před několika lety nešťastnou náhodou propíchl před několik lety plíce o zlomené žebro. I když mám pár tipů, dodneška nám nechce prozradit jak se mu to vlastně stalo. Je to veliký  tajnůstkář.Maminka ho léčila kostivalem, nicméně když se začal čtvrtý den u večeře náhle dusit,zelenat a nakonec šednout,  šlo opravdu vteřiny. Ta hrůzná noc se dá popsat jediným slovem. Beznaděj.

Přivezli ho opravdu za pět minut dvanáct. Ne, nebudu rozepisovat, jak jsem s maminkou v té nemocnici v půl jedné ráno bloudila a jak jsme šly  vystrašené pěšky domů. Jak jsem měla tři týdny v taťkově posteli  mobil pod polštářem a  oči pro pláč. Tři týdny hrůzy, kdy bojoval v nemocnici o život.Doslova jsem hrůzou zešedivěla. 

Paradoxně jsem se snažila zabavit prací, pořád jsem jen telefonovala a telefonovala, aby mi to v práci uteklo a mohla jsem jít za ním na Jip.

Teď- potřetí jsem si zažila  peklo bezmocnosti a odevzdání mé  nejdražší osoby do rukou lékařů, Maminku odvezli v bolestech  se zlomeným krčkem a jak jinak než v neděli večer, že. Je to odporný pocit, když ztratíte doslova pevnou půdu pod nohama a v hlavě  najednou vymeteno a hrozí že vám nevyspáním upadne, smysly  vám třeští  v jednom velkém otazníku, jak to vše bude dál,, rozum je kdesi vzadu, jste smutní vzteklí zlí - převládají emoce a strach,  zdali se ten dotyčný uzdraví, jestli budete chodit dál do práce, to je v tuto chvíli   to poslední. Nejdůležitější je,  aby ten náš milovaný člobrda, vlastně paní domu člobrdová /maminečka nejdražší/ byl zajištěný a v pohodě,A vrátila se nám v pořádku  domů!

Jedno vím, že i když mám lidi vcelku ráda, existují povolání, které bych dělat opravdu nemohla. Už jen kvůli té zodpovědnosti. Kdyby mi totiž jako záchranářce někdo umřel pod rukama, neodpustila bych si to asi do konce života.

Lidský osud je nevyzpytatelný a vrtošivý. Moc  se mi líbil skvělý Dietlův seriál Sanitka, který to vše krásně vystihuje.  

Přeji vám, moji milí, co nejvíce slunných dnů a hlavně,  abyste žluté anděly nikdy nepotřebovali. /I když jsou to  nehorázní fešáci :-D/ s neviditelnými křídly naděje.