Myslím, že je načase věnovat článek těm, jejichž práce je nedoceněná. Ať už hasiči, nebo ti, ke kterým patří oranžový mundůr a žlutý vůz s modrým majákem.Zachraňují naše životy, aby dali všanc ten svůj. Jsou to andělé ochránci.
Snad nikdo z nás by si nikdy nepřál něco tak morbidního jako svézt se v houkající sanitce. Mě se to splnilo naštěstí jen jednou, ve dvaceti, a byla jsem na to náležitě pyšná. Protože jsem tehdy byla naivní a velmi velmi hloupá.
Teď, když vidím vůz rychle pomoci se zapnutým houkajícím modrým majákem naděje, sevře se mi srdce na maximum. Nezáleží, jakým směrem jede, i tak podvědomě vytahuji z kabelky mobil, zda nemám zmeškaný hovor. Mobil naštěstí mlčí a mě se nehorázně uleví. Přemýšlím, kdo potřebuje naléhavě pomoc, možná nějaká rodící maminka nebo pán, který uklouzl cestou do obchodu na náledí, kardiak s infarktem nebo někoho nečekaně přepadl slepák. Nemoc si hold nevybírá ani dobu ani věk, Nejčastěji ovšem bývají zdravotní průšvihy, kdy to nejméně čekáme, například o víkendech. Abych to lépe upřesnila, o víkendech večer. Kdy se chystáte do práce a říkáte si jak to pondělí bude zase hnusné. A pak, když najednou lítáte po nemocnici, zjistíte, že jste ty minulé pondělky bez průšvihů vlastně milovali.
Jako můj tatínek, který si před několika lety nešťastnou náhodou propíchl před několik lety plíce o zlomené žebro. I když mám pár tipů, dodneška nám nechce prozradit jak se mu to vlastně stalo. Je to veliký tajnůstkář.Maminka ho léčila kostivalem, nicméně když se začal čtvrtý den u večeře náhle dusit,zelenat a nakonec šednout, šlo opravdu vteřiny. Ta hrůzná noc se dá popsat jediným slovem. Beznaděj.
Přivezli ho opravdu za pět minut dvanáct. Ne, nebudu rozepisovat, jak jsem s maminkou v té nemocnici v půl jedné ráno bloudila a jak jsme šly vystrašené pěšky domů. Jak jsem měla tři týdny v taťkově posteli mobil pod polštářem a oči pro pláč. Tři týdny hrůzy, kdy bojoval v nemocnici o život.Doslova jsem hrůzou zešedivěla.
Paradoxně jsem se snažila zabavit prací, pořád jsem jen telefonovala a telefonovala, aby mi to v práci uteklo a mohla jsem jít za ním na Jip.
Teď- potřetí jsem si zažila peklo bezmocnosti a odevzdání mé nejdražší osoby do rukou lékařů, Maminku odvezli v bolestech se zlomeným krčkem a jak jinak než v neděli večer, že. Je to odporný pocit, když ztratíte doslova pevnou půdu pod nohama a v hlavě najednou vymeteno a hrozí že vám nevyspáním upadne, smysly vám třeští v jednom velkém otazníku, jak to vše bude dál,, rozum je kdesi vzadu, jste smutní vzteklí zlí - převládají emoce a strach, zdali se ten dotyčný uzdraví, jestli budete chodit dál do práce, to je v tuto chvíli to poslední. Nejdůležitější je, aby ten náš milovaný člobrda, vlastně paní domu člobrdová /maminečka nejdražší/ byl zajištěný a v pohodě,A vrátila se nám v pořádku domů!
Jedno vím, že i když mám lidi vcelku ráda, existují povolání, které bych dělat opravdu nemohla. Už jen kvůli té zodpovědnosti. Kdyby mi totiž jako záchranářce někdo umřel pod rukama, neodpustila bych si to asi do konce života.
Lidský osud je nevyzpytatelný a vrtošivý. Moc se mi líbil skvělý Dietlův seriál Sanitka, který to vše krásně vystihuje.
Přeji vám, moji milí, co nejvíce slunných dnů a hlavně, abyste žluté anděly nikdy nepotřebovali. /I když jsou to nehorázní fešáci :-D/ s neviditelnými křídly naděje.
