Když se oči protočí

Rozbily se mi brýle. Zní to trošku jak parodie na kreslené záznamy bouraček od pojišťovny,Při  procházení zahradou došlo nečekaně  ke střetu mého obličeje a bodavého hmyzu a já z nepochopitelného důvodu odhazuji brýle v dál.

Rozbily se mi brýle. Pro mě nic neobvyklého. Většinou si na ně totiž sedám. Tentokrát to bylo ale jiné a nešťastné brýle skončily s prasklou obrubou na betonovém chodníčku. Popravdě, stejně bych je musela díky skoro slepotě a od pádů poškrábaných skel v blízké době řešit. Ale znám i příjemnější věci než vzpomínat, kdy jsem  byla pro nové brýle u očaře naposledy. Pravděpodobně když jsem si je rozbila

A protože je opravdu potřebuji, nejen  protože slepý redaktor v novinách je jaksi  k ničemu, zajela jsem tedy ke své  oční lékařce. Už cesta tam probíhala ve velkém, horku v pidiautobuse, kde slibovala demo krematoria. Je výluka, takže autobus je nutnost. Maličký autobus s pidi skly okýnek, z nichž nebylo ani 1 slovy JEDNO otevřené, Nastoupila jsem předními dveřmi a vznesla dotaz k paní řidičce jak se dostanu do  cílové stanice, Odpověď chuděry  v  košili a dlouhých kalhotách  zněla přívětivě, přesněji dvěmai slovy SE MNOU,

 Poděkovala jsem a sedla si v  bláhové víře, že se autobus konečně dá do pohybu a pot ze mě sjede až na podlahu. Jaké bylo však moje překvapení mi to to právě tato paní přišla ještě jednou vysvětlit , na cestující jsem se v té chvilce ani neodvážila podívat, Pot lil ze všech. Pak jsme tedy slavnostně vyjeli, Autobus si to kodrcal po čtvrtích, kde vystupovala  většinou  menšina za vytrvalého křiku  malých menšinek. Pak už bylo jen ticho a já vystoupila o zastávku dřív, Abych se vzpamatovala a uschla.

Konečně jsem před poliklinikou, kde jsem nebyla asi tak od doby, kdy se mi rozbily brýle.Mezitím ji začali opravovat, a tenkým chodníkem určeným pro vchod se promenovaly  babičky a dědečkové s taškami na kolečkách, A já.

Stojím ve vestibulu  a tolik cedulí cedulek a ceduliček jsem asi v životě neviděla a doufám že už ani neuvidím. Doslova. Malé velké barevné černobílé na sloupu na zábradlí pod zábradlí, vedle zábradlí   na dveřích na zdech, byly zkrátka všude. Zkoušela jsem  jich přečíst asi deset, a pak jsem to vzdala, Připadala jsem si jak v cedulovém labyrintu  a určitě tam někde  visela i cedule, jak se dostat  ven. Lepší než Petřín,jen místo  zrcadel cedule.A  to čtení trošku nezáživné.Jen to prokleté oční ne a ne najít.

 Šla jsem v pudu sebezáchovy- tedy podle chabé paměti, kde  jsem si myslela že kdysi bylo, A ejhle místo něj kardiologie, vyšetřovna vedle hned orl, Ptám se spolusedících, zda neví kde je oční, Oční? No Přece za rohem, hledám roh , mám dva rohy tři, pomalu se ze mě stává zpocená rohatá příšera, která má navíc pětky dioptrie. Řeknu vám  nic  moc , spíš nic.

Z celé prekérní situace mě  naštěstí zachrání  postarší manželský pár který mi radostně sděluje, že oční už tu víc jak pět let není a že je uplně jinde. Prý tam jezdí autobus, udělalo se mi zle. Ale jako fakt úplně. Poleva mě studený vlastně už teply pot. V tramvaji bilancuji, že pojedu domů, zároveň ale konstatuji, že sedět můžu i doma jako blbec.

Odcházím jako  téměř nevidící  osoba po hmatu  do kanceláře firmy na pc, abych zjistila kontakty na moji bývalou zachránkyni zraku.

Tel zvedne nevrlá sestra, Jooo nooo my nebereme, já vám zjistím jestli tu mate kartu a když ne mate smůlu, Ale já k vám chodím dvacet let, Já vás chápu ale pokud jste tu pět let nebyla, jste novy pacient a paní doktorka vás nevezme. Já vám to zjistím ok  počkám si na telefonu. No já jsem doma tak až v pomděli. Mě klepne. Ale já nemůžu být pět dnu bez brýlíi,Tak si zajdete  k očnímu :--)) Logika  fakt,Za dnešek jsem zestárla o dvacet let. A stejně mě jako starou novou pacientku nevezmou :-))

Zítra bude druhé kolo, Zatracené brýle. P.S: Za případné chyby se omlouvám :-)