Žádnou paniku na Titaniku

...je myšlenka, podle níž se řídí jedna malá dívenka a Gorila. Představím vám dojemný příběh o neobyčejném přátelství těchto dvou bytostí. Možná si uvědomíte, že nikdy nesmíte vzdát nic jen proto, že to zrovna vypadá beznadějně.

Gorila a já je titul úspěšné švédské spisovatelky Fridy Nilsson. Příběh byl přeložen do řady jazyků a nyní, díky nakladatelství Portál, se s ním mají možnost seznámit i čeští čtenáři.

      Pobyt v dětském domově jistě není ideálním startem do života. A pokud mu velí puntíčkářská, zlá a necitlivá ředitelka, jež staví na první místo v hodnotovém žebříčku pořádek, nechali byste se ze dne na den adoptovat kýmkoliv, kdo by si vás vybral ... i kdyby to byla třeba ošklivá GORILA. A přesně to se přihodilo malé Jonně, devítileté hubené, věčně ušmudlané dívence s dlouhými nerozčesanými vlasy svázanými do copů. Tím začíná jejich neobyčejné soužití. Z dětského domova se malá Jonna dostává do domova Gorily, kterým je sběrný dvůr. Gorila si vydělává na živobytí prodejem starých krámů. Nutno dodat, že se nejedná vždy o čestný prodej, šidí zákazníky, jak se dá a neštítí se k tomu využít i Jonnu. Na tu zde čeká sice naprostý chaos a nepořádek, zato nalézá daleko důležitější hodnoty, jako je bezpečí a láska. Dozvíte se, že Gorila nevábného vzhledu a nepříliš vybraného chování, je ve skutečnosti hodná knihomolka s širokým srdcem. Začnete jí fandit a když jí budou chtít úřady malou Jonnu odebrat, budete držet palce, až budou celé modré.... Jak příběh skončí, to vám samozřejmě neprozradím.

        Velkou roli během četby sehrávají nádherně propracované barevné ilustrace Martiny Matlovičové, které vyprávění doprovázejí. Příběh dokáže promlouvat k dětem i k dospělým. Menší čtenáři v něm najdou hodně pasáží, které jim vykouzlí úsměvy na rtech, dospělé může vést k zamyšlení. Doporučila bych ho k přečtení všem – malým i velkým, od devíti do devadesáti devíti let.

Ukázka:

„ A tak to pokračovalo pořád dál. Stojací lampu, na které bylo napsáno třicet pět korun, prodala za devadesát. Pumpičku na kolo za čtyřicet místo za dvacet, jak bylo napsáno na cenovce. Polovinu psacího stroje prodala za stovku, což bylo i na cenovce, ale druhou polovinu za dvě stě padesát, i když původně ji chtěla přidat zdarma k první polovině.“

(str. 37)