Každý máme před sebou svojí cestu, záleží jen na tom, zda ji sami povedeme, nebo jí budeme vedeni.
Je s podivem, kolik lidí samo sebe vnímá, jako někoho kdo nemá na to co se mu děje vliv. Velmi často se ve své praxi setkávám s lidmi, kteří mi různě popisují samy sebe, jako oběť okolností. Časy jsou zlé, práce není nebo se tam všichni chovají sobecky, manžel (manželka) jim nerozumí... Jsou se svým životem nespokojeni, ale nemohou s tím vůbec nic dělat, protože na nic nemají vliv. Když to tak poslouchám, mám pocit, že vyprávění takto smýšlejícího člověka je hlavně o těch druhých! O těch, kteří mu nedělají nic dobrého! O těch, kteří celé dny tráví vymýšlením, jak mu (jí) ten jeho život „osladit“! Těžko si představit člověka, který věnuje tak velkou snahu, energii a čas, aby někomu znepříjemnil život. A ještě těžší je, že to takhle někdo má, že takhle vidí svět. Svět, jako nebezpečné a nepřátelské místo. Svět bez vlastního vlivu!
Když se takového nešťastníka zeptáte, jak by si vlastně svůj život představoval, jak by to vypadalo, až to všechno bude po jeho. Většinou neví! Skvělé je, že po této otázce, už o tom vlastně přemýšlí! To je dobrý začátek! Když nevíme kam jdeme, je vlastně každá cesta špatná! Možná o něco zakopneme, ale bude to jen náhoda a většinou ani nepoznáme, že nám to něco může být nějak užitečné. Jak by mohlo, když nevíme kam jdeme.
Kam chceme dojít, jaké to bude, jak budeme šťastní a spokojení? Jak to poznáme? A kdo si toho všimne jako první?
Je pravděpodobné zjištění, že už na té cestě někde jsme, že už jsme hodně dokázali! Co všechno jsme museli udělat, že to není horší...? Jistě máme ve svém životě i zkušenost, kdy jsme něco dokázali, kdy se nám dařilo... V čem to bylo jiné?
Když víme, kde jsme a kam jdeme, je snadné najít cestu vycházející z našich vnitřních a skutečných potřeb. Přijdeme na to, co k tomu potřebujeme a jak toho dosáhneme! Můžeme svůj život vést a ne být životem vedeni!
