Člověk, jako jediný živočišný druh nežije v souladu s přírodou, ale v konfliktu s ní. Naše touha po neustálém zvyšování úrovně a pohodlí našeho bytí podřezává větev pod našim vlastním zadkem.To, že člověk i s celou svojí technickou vyspělostí je bezmocný proti síle přírody nám v dnešních dnech jasně připomínají události v Japonsku.
O přírodním prostředí toho bylo napsáno i řečeno mnoho. Slyšíme o něm ze všech stran. Z rádia, televize, novin. A to bulvárních i seriózních. Tím se z tohoto závažného tématu paradoxně stává klišé a úspěšně jej vytěsňujeme ze své mysli. Myslíme jen na svůj momentální prospěch s nadějí, že dokud my tu ještě budeme, příroda to vydrží a po nás třeba potopa! Přitom základním pravidlem jakéhokoliv vztahu, tedy i vztahu člověka a přírody je : chovat se k druhému tak, jak chceme, aby se on choval k nám.
Lidstvo v minulosti mylně považovalo přírodu za nezničitelnou. V honbě za vlastním pohodlím porušovalo její zákonitosti. Dnes již dobře víme, že to byl omyl, ale vytrvale pokračujeme v devastaci planety. Svou činností zanecháváme nezvratné změny v mnoha ekosystémech. Došlo a stále dochází k vymírání celých živočišných druhů,znečištění vody, půdy,ovzduší. Kácíme lesy a pralesy = ničíme plíce naší planety. Nejsmutnější na tom všem je, že nám nejde o zachování našeho druhu- snahu o zachování přežití, ale výhradně o vlastní blahobyt. Ke svému okolí a ostatním jsme slepí a bezohlední.
Záleží na každém z nás, jakou cestu si zvolíme. Soulad s přírodou a vším živým na naší planetě nebo konflikt. Zničíme-li naší planetu, zatratíme sebe!
