Nemám ráda všelijaké ty breberky co po vás lezou a komáry, co vám pijí krev a okřídlené útočníky, kteří se vám pro změnu zamotají do vlasů. Romantiku mi evokuje oheň v krbu, nikoliv ohniště v přírodě.
„Já bych tak někam jela pod stan“ pronesla roztouženě a vhodila si do pusy plnou hrst borůvek. „Hmm“ zamumlala jsem v odpověď. Seděly jsme na paloučku, jedly svačinu a každá z nás měla vedle sebe bandasku plnou borůvek. „Ty bys nechtěla jet pod stan?“ nedala se odbýt. „No to bych teda nechtěla, ani náhodou“ odvětila jsem. „Je ti zima nebo vedro, komáři tě koušou, umýt se nemáš pořádně kde, ne - děkuju“ dodala jsem otráveně. Položila jsem se do trávy, zavřela oči a nechala se šimrat odpoledním sluncem.
„Byla jsi vůbec někdy stanovat?“ pronesla řečnickou otázku. „No asi ne“ odpověděla si za mě.„To ti je tak pěkný“ zasnila se. „Já jsem se vždycky těšila už několik týdnů dopředu. Našila jsem si z vikslajvantu takový ty kapsáře na vařečky a pověsila jsem si je v kuchyňce, abych je měla pěkně po ruce. Měli jsme sklápěcí křesílka a stolek, jedli jsme venku a večer jsme u toho stolečku mastili karty a popíjeli vínko. A když nám byla večer zima, tak jsme si přitopili plynovou bombou.“
To mě probralo.“Prosím tě, pod jaký stan jste to jezdili?“ otázala jsem se a už dopředu jsem znala odpověď. „No přece pod takovej ten velkej a měli jsme v něm dvě ložnice,“ dodala pyšně.
Hlavou mi proběhla vzpomínka na mého tátu. Určit sever podle mraveniště nebo lišejníků na stromech jsem asi uměla dřív než velkou násobilku. Naučil mě, že správný zálesák v lese neřve jak na lesy, aby nevyplašil zvěř. Naučil mě, že březová kůra hoří i když je mokrá. Naučil mě rozeznávat rostliny a to, že je nikdy nesmím zbytečně trhat. Naučil mě, že v lese po sobě nesmím zanechat stopy a odpadky vždycky po sobě zakopat nebo je odnést v batohu. K jeho velkému zklamání se mu ale nepodařilo naučit to nejdůležitější – mít pro to zápal a nadšení. Moje dětská postavička hrbící se pod nákladem všeho, co správný táborník potřebuje a nese si to na zádech, mě dlouho strašila ve snech.
Podívala jsem se na nebe, které se změnilo ze šmolkově modré na šedou.“Pojď, radši půjdeme, bude pršet a k autu to máme daleko“. Jen jsme dosedly a zapnuly si bezpečnostní pasy, dopadly na přední sklo první dešťové kapky.
Vracely jsme se zpět do města a já myslela na to, že někdy když dva dělají totéž, tak to prostě není totéž. Ani kdybyste se rozkrájeli.
