Sněžný tygr (letní povídka)

Mohla cestovat v čase. Mohla se brodit se horskými řekami, překonávat ledovce, plahočit se vyschlou pouští. Stačilo jí k tomu jen přitisknout tlačítko.        

„Tak, ještě uklidit nádobí do myčky“ pomyslela si. Provozní záležitosti vyřídili u večeře a dál už nebylo co si říct. Den za dnem to bylo stejné k uzoufání. Už nemluvili ani v rozvitých větách, stačily ty jednoduché. “Za chvíli už nebudeme potřebovat mluvit vůbec,“ pomyslela si trpce. Zasedla k počítači, přihlásila se a jedním kliknutím se přenesla do jiného času a prostoru. Zšeřelá, prázdná kuchyně zmizela.

Ve virtuálním světě počítačové hry mohla být kýmkoliv a čímkoliv. Zvířetem, dítětem, mužem či ženou. Mohla být součástí komunity, bojovníkem nebo osamělým poutníkem. Mohla svými schopnostmi získat bohatství a pocty a mohla o ně zase rychle přijít. Nebyla zde žádná omezení kromě jejích vlastních. Virtuální svět počítačové hry se v podstatě nelišil od reálného života. Univerzální pravidla jsou platná všude. Rozdíl byl jen v tom, že svůj reálný, prázdný život nemohla opustit jedním kliknutím.

Vydala se na cestu za sněžným tygrem. Toužila se vyšvihnout na jeho hřbet a společně s ním putovat neznámými zeměmi. Sledovala jeho stopy, cesta k němu byla dlouhá a obtížná. Často se jí její sen ztrácel z dohledu, ale vytrvale šla dál. Při plnění jednoho z úkolů, které musela splnit, aby dosáhla svého cíle, málem „zemřela“, když se objevil. Zachránil jí život, stal se jejím přítelem na cestě. Pokračovali ve hře společně, pomáhal jí, ochraňoval ji před nástrahami, společně vymýšleli další herní strategii. Měl radost z jejích úspěchů a utěšoval ji, když se jí něco nepovedlo. Dodával jí energii, když už neměla sílu a chtěla všechno vzdát. Málem pro ni “zemřel“, jen aby jí zachránil život. Udělala nemožné, aby ho „oživila“ a mohli být zase spolu. Společně dosáhli cíle a osedlali sněžného tygra.

Byla s ním šťastná. Choval se k ní pozorně, nesobecky, záleželo mu na ní a na tom jak se cítí, cítila jejich vzájemnou sounáležitost. S každou další hrou si byli bližší, těšili se jeden na druhého a na chvíli kdy zase budou spolu. Když zaklapla notebook stále o něm přemýšlela. Věděla o něm pouze to, že je i v reálném světě muž. On věděl, že je žena. O osobním životě toho druhého neznali nic. Podvědomě tušila, že to ani nechce vědět. Zamilovala se.

Mozkem jí vířily pochyby.“Začínáš bláznit,“ přemítala. „Není skutečný člověk, je to jen fiktivní postava, vzpamatuj se,“ našeptával jí rozum. „On ji ale oživil, vložil do ní svojí povahové vlastnosti. Ta postava je jeho druhé já“ oponovalo srdce. Nechtěla přijít o něj ani o jejich virtuální svět a zároveň cítila, že s tím co k němu cítí, je pro ni obtížné dál jej společně sdílet

 „Odjíždím na dovolenou, ozvu se, až se vrátím. Co ty, jedeš taky někam?“ zeptala se. „Nejedu, celé léto dělám brigádu, v říjnu nastupuju na vejšku a budu potřebovat peníze.“ Zaraženě zírala na těch několik slov na monitoru. Nepatrná vráska na jejím čele se prohloubila a vypadala jako vlnka. „Je to kluk! Miluješ kluka!“ pomyslela si zničeně. Vždyť je ale tak rozumný, zodpovědný,“ vířilo ji hlavou. „Chová se jako dospělý muž, ne jako kluk, to přece není možný?“ zapochybovala. Dalším dotazem zjistila, že to omyl není. V září mu bude dvacet let.

Usnula až k ránu. “Dvacet! Panebože, zamilovala ses do dvacetiletýho kluka! Dvacet!“  Na tohle připravená nebyla.“Musíš to skončit, tohle prostě nejde.“ „Musíš být fér a zítra mu to říct. Děláš to pro jeho dobro,“ rozhodla se s těžkým srdcem

Ten den večer dlouho seděla nad notebookem, než se rozhodla přihlásit. Už na ni čekal. “Ahoj, už se na tebe těším,“ ozval se vesele, jen co se přihlásila. „Víš, měla bych ti něco říct. Už spolu nemůžeme hrát,“ oznámila mu. „Ale proč?“ přišla odpověď.“ Protože jsem o hodně starší než ty, není to správný. Najdi si k sobě někoho v tvém věku…“ přitiskla tlačítko odeslat. „Ale proč ?? Mně je jedno kolik ti je. Je mi s tebou dobře, jsem s tebou rád.“ Chvíli váhala s odpovědí: „Protože tě mám ráda“ a odhlásila se. Neměli na sebe žádný kontakt, jediným pojítkem byla hra. A ta právě skončila.

Dva roky zkoušela zapomenout. Dva roky odolávala pokušení alespoň na okamžik nakouknout zpět do jejich světa. Nevydržela. Jen na chvilku, jen se mrknu a zase se odhlásím“ přesvědčila sama sebe. Několik vteřin poté co se přihlásila, uviděla, že se přihlásil také.“Ahoj, chyběla jsi mi“ objevilo se na obrazovce.“Ty mě také,“ odpověděla. Opět společně jezdili na bílém tygru.

Setkali se osobně. Přestože ho nikdy neviděla, okamžitě vycítila, že je to on, když k ní přicházel. Vypadal tak klidně a uvolněně, zatímco jí se zmocňovala panika. Panebože……je tak mladý… Byla jen pár kroků od něho, když se zastavil. „Jsem pro něj stará. Teď přejde kolem mě a půjde dál. Bude to tak lepší, tohle nemá smysl“ pomyslela si. Překvapivě to neudělal. Jen tak oba stáli a nic neříkali, jejich vzájemné pohledy mluvily beze slov. Věděla, že ho miluje a právě proto se ho musí vzdát. Nemá právo mu kazit život. Měli pro sebe jen několik hodin, než se musí vrátit domů, během nichž se ho snažila přesvědčit, že jejich vztah nemá smysl.

„Budu na tebe čekat. Vztáhl k ní ruku a lehce ji pohladil po vlasech. Až dokončím školu a dokážu tě uživit, tak si pro tebe přijdu“ řekl na odchodu.

Dva měsíce před promocí svůj slib splnil. Tentokrát ho už od toho neodrazovala. Ti, kteří dále ze strachu ze změny a sebe samých setrvávali ve svých nevyhovujících, prázdných životech a vztazích ji odsoudili. Už se nechtěla řídit předsudky o tom, co je společensky přijatelné a správné. Věděla, že patří k sobě. Nejdříve poznali své charaktery, potom své duše a nakonec svá těla. Tohle bylo správné.

Při slavnostní promoci ve Velké aule Karolina seděla v sále společně s jeho rodiči a s hrdostí se dívala, jak přebírá červený diplom.