Šaty z letáků (letní povídka)

Nakoukl do ložnice a tiše za sebou zavřel dveře. Zamířil k ní, slyšela jeho kroky, které se zastavily v nohách postele. Pravidelně oddechovala a v duchu doufala, že se jí podaří ho oklamat. 

Vycítila, že ji upřeně  pozoruje. Po chvíli, která jí připadala nekonečně dlouhá, slyšela  jak odchází. Současně se zvukem zavírajících se dveří vyšel z jejích plic vzdech úlevy. Její malá lest pro tentokrát vyšla. 

O minutu později otevřel znovu. Dveře se rozlétly dokořán. Rozsvítil. Prudce z ní strhl pokrývku a drsně rozkázal: „Koukej vstávat, dělej! Žádný spaní nebude, to by se ti tak líbilo, co?“ dodal ironicky. Krátkozrace na něj mžourala a ostré světlo ji bodalo do očí. Neodvážila se mu odporovat, věděla, že to nemá smysl. Toužila po jediném – celou jednu noc se pořádně vyspat. Byla psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná z jejich každodenních konfliktů. Odevzdaně a znechuceně zároveň pomyslela na to, že ji čeká jen další probdělá noc. Další nekonečný kolotoč výslechů, urážek a ponižování.

Vlnka strachu, která se jí pomalu převalovala žaludkem, sílila do mohutné příbojové vlny. S každým dalším nárazem cítila, jak se jí zmocňuje panika. Uvědomovala si jeho sílu a moc, kterou nad ní měl. „Nesmíš dát najevo, že se ho bojíš. Musíš to na něj hrát, jak nejlépe umíš.“ pomyslela si.  Posadila se na posteli. S vypětím sil se snažila ovládnout své třesoucí se ruce. Pomalu se začala oblékat. Kalhotky, ponožky, tričko, župan. „Ještě brýle,“ uvědomila si. Automaticky, snad z obavy aby jí je nerozbil, je strčila do kapsy. Měla ještě v čerstvé paměti jeho nedávnou výhrůžku : "Všechny ty tvý brejle ti rozmlátím, když budu chtít. Bez nich jsi slepá jako krtek.Její slabá místa znal dobře a věděl přesně, jak a čím ji zasáhnout. Nechtěla,aby její brýle skončily jako mnoho jiných věcí, zničené a rozpadlé na kusy.

„A jdeme!“ zavelel autoritativně. Poslušně ho následovala. V předsíni se zastavil a zlostně zavrčel:  „Nemysli si, že ty si tady budeš klidně chrápat a já si ho budu honit.“  Od čeho si myslíš, že tě tady mám?“ dodal posměšně. Překvapivě se konečně vzchopila a dokázala se ohradit:  „Nemluv se mnou takhle, nejsem žádnej hadr na podlahu!“

„Ty MNĚ nebudeš říkat, jak s tebou mám mluvit. Kdo si vůbec myslíš, že jsi?“ dodal opovržlivě. Ve tváři se mu mihl zvláštní, krutý výraz. „A vypadni “ řekl tichým monotónním hlasem a zároveň otevřel dveře od bytu. Přestože jeho hlas byl klidný, zněl nebezpečně. Byla zvyklá na urážky, bezdůvodnou žárlivost i křik. Když křičel, věděla na čem je. S tím se dalo pracovat, nějak ho uchlácholit a předejít ještě horšímu výbuchu. Tohle ji ale úplně zmátlo. Stála jako paralyzovaná, slyšela jeho hlas, ale význam těch slov nechápala. Nedůvěřivě se na něj podívala, ve vyděšených očích němou otázku: „Co to děláš, myslíš to vážně?“ Jeho oči, kdysi dávno tak vřelé, byly bez výrazu. Rty se mu stáhly do zlého úsměšku a znova opakoval: „Vypadni!“

Jako zbavená vlastní vůle vykročila přes práh. “A svlíkat!“ ozvalo se za jejími zády. Svíravý pocit strachu jí zase zasáhl žaludek a stoupal ke krku. Rozvázala pásek županu, dalším pohybem vytáhla z kapsy brýle a zastrčila  je za lem  kalhotek. Pomalým pohybem rozhrnula župan, vyprostila se z jednoho rukávu, druhého. Župan jí z ramen sklouzl k nohám. Ke strachu se přidal i pocit obludné neskutečnosti. Cítila se, jako by jí vypumpovali všechnu krev z těla a zbyla z ní jen prázdná schránka.

„Řekl jsem svlíkat!“ zařval. „ Přišla jsi s holou prdelí, tak s ní taky odejdeš!“ vynesl nad ní rozsudek. Bála se, opravdu se bála a tak ho poslechla. Mechanicky se začala svlékat. Tričko, pantofle, ponožky, kalhotky, zpoza kterých vyndala brýle a skryla je v pěsti. „Hlavně ať mi je nerozbije “ proběhlo jí hlavou. Kromě pantoflí, které si znovu obula, před ním stála úplně nahá. „Všechno svlíkat! A konečně vypadni “ slyšela jakoby zdálky.

Shodila z nohou pantofle a s panickým strachem vyběhla ze dveří. Pohybovala se jako dobře seřízený stroj. Nevnímala chlad dlažby na bosých chodidlech. „Běž, utíkej!“ byla její jediná myšlenka. Seběhla po schodišti k domovním dveřím. Ve zlomku vteřiny zahlédla krabici se slevovými letáky, která stála poblíž. Jeden popadla do ruky, rozrazila dveře a jako šílená vyběhla z domu. Dveře se za ní zabouchly s hlasitým prásknutím.. Ocitla se na ulici, nahá stejně jako v okamžiku kdy se narodila.

První letní noc, vlahá a voňavá ji pohladila po nahém těle. Na začátek léta to byla mimořádně teplá, krásná noc. Nic z toho ale nevnímala. Uvědomovala si jen, že je téměř nahá, až na velký leták, který si přidržovala na prsou. Tmavá noc a leták její nahotu milosrdně skryly.Zoufalá a smrtelně vyděšená bezhlavě prchala prázdnou noční ulicí. V té  hodině mezi psem a vlkem nebyl na ulici vůbec nikdo kromě ní. Okna v okolních domech byla temná. Vůbec ji nenapadlo volat o pomoc. Její mozek se řídil animálním pudem sebezáchovy, utéct co nejdál. Na nic jiného nemyslela. Snad proto, že to nejhorší co se jí v životě stalo, nechala právě za sebou, nemyslela na nebezpečí, které ji může čekat v nočních ulicích.

Pouliční lampy vrhaly v pravidelných rozestupech světlo na chodník. Náhle před sebou na asfaltu zahlédla nějaký odlesk. Ve světle se třpytily střepiny z rozbité láhve, vyhnula se jim v posledním okamžiku. Otřásla se hrůzou z toho, že mohla vběhnout do střepů a poranit se. Ještě větší strach než ze zranění a bolesti měla z toho, že by se musela zastavit. Z toho, že by ji on mohl zastavit.

 Té letní noci zoufalá, bezradná, opuštěná a plná strachu, ještě netušila, že v této chvíli jí Osud dal velký dar. Zrodila se ze svého popela stejně, jako bájný pták Fénix a povstala znovu jako svobodná lidská bytost.