Vzpomínáte si na to bušení srdce a chvění kolem žaludku, když jste ho viděli ve schránce? Byl tam a čekal na vás. Milostný dopis.
Má sestra má velký byt.Tak velký, že v něm občas má problém najít i svého muže, natož něco menšího. Když udeřila letošní vedra hledala plavky, protože jsme měly jet k vodě. Plavky nenašla, zato mi přišla vítězná esemeska se slovy: „Plavky nemám, zato jsem našla vánoční ubrus, který už hledám dva roky!“
Má sestra je umělkyně a tak trošku bohémka a bordelářka. Čas od času jí začnou zmítat záchvaty pořádkumilovnosti a pouští se do chaotického úklidu. Říká tomu poklidit hegeš. Občas se u poklízení hegeše někde zapomene.
Na dně jedné ze skříní, ve kterých měla úmysl uklidit, našla poklad. Krabici s dávno zapomenutými milostnými dopisy svých bývalých lásek. Odnesla je do kuchyně, usedla ke stolu, nonšalantně odhrnula hromady skic a časopisů na stranu a pustila se do čtení. Plánovaný úklid upadl v zapomnění.
Návrat do minulosti byl čím dál tím intenzivnější a sentimentálnější a tak si k němu otevřela láhev vína. Dojetí nad časy, kdy byla ještě krásná, mladá, dychtivá a žádoucí, nepoznamenaná životními držkopády, ji zmohlo. V lahvi ubývalo vína, v krvi přibývalo alkoholu.Usedavě plakala, ronila krokodýlí slzy. Pomalu jí smývaly řasenku, razily si cestu make-upem a ve velkých černých kaňkách kapaly na dopisy. S nosem zrudlým pláčem a rozmazaným líčením vypadala jako podnapilý, smutný klaun.
Pozdní odpoledne přešlo v podvečer, když se vrátil domů z práce její muž. Při pohledu na svou uslzenou ženu, prázdnou láhev na stole a hegeš vůkol se zděsil: „Ježíši, co se stalo?“ „Niiiiic, já si tady čtu starý milostný dopisyyy,“ zaštkala žalostně. Viditelně mu odlehlo, že nejde o žádnou tragédii. „Aha…. a nějaká večeře bude?“ dotázal se věcně s pohledem na sporák, ze kterého se nelinula vůně večeře, ale osmdesátkové sentimentální cajdáky. Tedy ne ze sporáku, ale z kazeťáku, který položila na jediné volné místo v kuchyni.
Vcucla slzy zpátky do očních jamek a s výrazem postřelené laně mu nabídla menu: „Dáme si čínskou polívku, miláčku, jo?“ Její manžel je nejen skvělý, ale také moudrý. Věděl, že je zbytečné mučit se žárlivostí na citový pravěk své ženy. Věděl také, že ji má rád takovou jaká je. I bez pořádné večeře. A tak si dali společně čínskou polévku a dopisy na dalších pár let zmizely na dně skříně.
Když mi to vyprávěla, na závěr suše konstatovala: „Člověče, já jsem tak ráda, že jsem byla mladá v minulém století.“ Nechápavě jsem na ní pohlédla: „Proč?“
„Tak si představ, nad čím asi budou tak za třicet let ronit slzy dnešní holky…Nad esemeskama nebo mailama? A vůbec, kdo ještě dneska píše dopisy?" dodala.
Nevím, co bylo obsahem dopisů, kvůli kterým se tak rozlítostnila, ale řeknu vám jedno. Jestli byly jen z třetiny takové, jaké psal Gustav Flaubert Louise Coletové, tak ji plně chápu. Já bych se u jejich čtení opila také.
Až tě příště uvidím, chci tě celou pokrýt láskou, doteky plnými extáze. Chci tě pohltit s veškerým potěšením z těla tak, že omdlíš a zemřeš. Chci tě ohromit, aby sis přiznala, že jsi nikdy nesnila o ničem tak úchvatném... Až budeš stará, tak chci, aby sis na těhle pár hodin vzpomněla a tvé kosti se rozechvěly radostí.
Chtěla jsem vám ještě něco napsat, ale slzy mi kapou do klávesnice. Omluvte mne, ale musím najít kapesník....
