Za prvních sedm měsíců vstoupilo do Srbska 66 000 migrantů, z největší části ze Sýrie. Jejich balkánská cesta začíná v Turecku, poté pokračují do Řecka a Makedonie.
No photo, no photo, křičíce a mávajíce rukama, svými těly nám brání ve výhledu pětice mladíků před naším objektivem, zastavili nás okamžik předtím než se nám podařilo fotoaparátem zvěčnit skupinu dívek oblečených do dlouhých šatů nebo kalhot, hlavy omotané šátky, navzdory bělehradským pekelným 34 stupňům.
Park u hlavního autobusového nádraží v hlavním městě Srbska je přeplněný lidmi. Stovky jich v menších skupinách obsadily každý kout, lavičku, každé místo v trávě ve stínu červencového slunce.
Ti, kteří se vydali směrem k nám se spokojili vypnutím a schováním fotoaparátu a po krátkém přesvědčování jich k nám několik přišlo.
Jeden z nich, později se nám představil jako Khalid z Damašku, mluví anglicky.
„Nefotografujte, prosím, naše ženy. U nás muslimů je to zakázáno“, vysvětlil nám reakci.
Khalid se, stejně jako tisíce jeho krajanů, ale i spolutrpících z dalších zemí blízkého Východu, severní Afriky, Somálska, Eritreje, Afghánistánu, Bangladéše…“upíchnul“ v Bělehradě na cestě do Německa.
Chceme se dostat ze Srbska do Maďarska a potom dále do Německa. Mám tam příbuzného, chci pokračovat ve studiu bussines managementu a v Německu dostanu zdarma ubytování na koleji, studium, zdravotní péči, stravu… vysvětluje.
Doposud tento dvaadvacátník studoval v Turecku v Istanbulu..
Válečné události v Sýrii donutily jeho rodinu, rodiče i bratry, aby našli záchranu ve vyhnanství v Libanonu. Jeho studium nemá kdo financovat, říká, tak se rozhodl pokračovat v životě někde, kde nebude potřebovat tolik peněz.
Khalidovo vyprávění, pokud je pravdivé, je netypické pro většinu migrantů, kteří zaplavili Srbsko v posledních měsících. Podle úředních údajů, jenom za prvních sedm měsíců přišlo do Srbska 66 000 migrantů, největší částí ze Sýrie, ale i z dalších zemí ohrožených válkou.
Část těchto nešťastníků, většinou ze severní Afriky – hlavně z Libye – se pokouší dostat do Evropy přes moře, tato cesta je ale stále méně bezpečná. Proto se vydaly davy balkánskou cestou.
Prvním cílem je Turecko, odkud se, s „přimhouřenýma očima“ tureckého vedení a někteří tvrdí, že i s jeho logistickou podporou přemisťují na některý z řeckých ostrovů.
V Řecku nezůstávají dlouho – Řekové je vyprovodí na hranice s Makedonií, kterou přechází ve skupinách, hlavně v noci.
Makedonci, ve snaze zbavit se jich co nejdříve je pouštějí na severozápad na hranici se Srbskem, kterou také překračují nezákonně v noci nebo brzo ráno ve skupinách po několika desítkách osob.
Zde poté, co „projeví úmysl pro získání azylu“, získávají potvrzení, které je opravňuje k pobytu v Srbsku v délce 72 hodin předtím, než se přihlásí v některém z Center pro azylanty. To udělají ale málokteří.
Azyl a život v Srbsku nejsou tím, o čem sní. Dle údajů srbského MUP-u (pozn.Ministerstvo vnitřních věcí) v tomto roce prošlo azylovou procedurou a povolením k pobytu pouze 14 osob!
Ostatní se během těch 72 hodin pokouší dostat na maďarské hranice, vstoupit do země, která je členem EU, ale ani Maďarsko není pro ně přitažlivým konečným cílem.
Více jak polovina z nich si za svůj domov vybírá Německo (23%), Švédsko (15%) nebo Rakousko (10%). Atraktivní je pro ně také Velká Británie, následují Francie a Itálie.
Většina migrantů je dobře připravená – informacemi, penězi, kontakty.
Na první pohled chaotické, vše je ale dobře zorganizováno. Většinu trápí jen 72 hodinová lhůta, během které musí regulovat svůj statut nebo opustit zemi. Proto obsadili bělehradské hostely a hotely, ale v nich mohou pobývat pouze v této lhůtě.
„Na nás tady vydělávají více než na turistech“ směje se Khalid.
„Zpoplatňují nám vodu, užívání toalet, jídlo si kupujeme v okolních prodejnách…mě včera vyhodili z hotelu ve kterém jsem byl pouhé dva dny. Směšné. Mohu si dovolit pobyt v pětihvězdičkovém hotelu, ale jsem donucený spát tady“, ukazuje na deky u křoví v parku.
Zajímá nás, proč si všichni vybrali právě tento park za místo setkání. Protože i ti, kteří sehnali normální ubytování zde tráví čas od rána do večera.
„Scházíme se zde, rozpracováváme strategii k přechodu hranice, autobusy odtud odjíždíme na sever do Subotice nebo Kanjiže (pozn.města u maďarské hranice), čekáme zde na příbuzné, kteří přijíždějí z jihu. Já s přáteli odjíždím v noci do Kanjiže a zítra zvečera se pokusíme přejít do Maďarska, Inšalláh!“
Zatímco pozorovateli tato migrantská epopej vypadá jako chaotické chování lidí, kteří utíkají aby si zachránili holý život, Živadin Jovanović, bývalý ministr zahraničních věcí ve vládě Slobodana Miloševiće, vidí celou věc z druhé strany.
„Toto je, zjednodušeně, bumerang. Bumerang, který se vrací na hlavu Západu. Západu, který svou politikou neokolonialismu a imperialismu a vojenskou silou zničil státy, ve kterých tito lidé žili – od Iráku, Egypta, Lybie, Sýrie až do Afghánistánu. Teď za to platí“, soudí zkušený diplomat, jež dny v důchodu zaplňuje předsednictvím Bělěhradského fóra, nevládní organizaci, která se zabývá především problematikou Kosova a Metohije.
V kancelářích Bělehradského fóra jsme se setkali s jeho kolegou a jmenovcem, také bývalým Miloševićovým ministrem zahraničních věcí Vladislavem Jovanovićem.
Jovanović je přesvědčen, že mezi desítkami tisíc migrantů je i dost těch, kteří se vydali na Západ s „úkolem“
„Bez pochyb jsou mezi nimi i „spáči“, kteří splynou s masou lidí a kteří se podle potřeby budou „aktivovat“ někde na Západě, soudí.
„Potvrzení vyšlo ze strany srbských bezpečnostních služeb, které sledují v rámci možností dění na svém území“.
Také on soudí, stejně jako většina z těch, s kterými jsme hovořili, že plot, kterým se chce Maďarsko ochránit před přílivem migrantů, není řešení. Maďaři zahájili minulý týden výstavbu plotu kolem celé hranice se Srbskem a je oznámeno, že kompletní plot bude dokončen do konce měsíce.
Protože je pro všechny konečnou stanicí západní Evropa, je jedinou zbývající alternativou ilegální přechod na chorvatské území a dále na Slovensko a Maďarsko pouze z naší strany.
Také profesor dr.Branislav Djordjević, ředitel Institutu pro mezinárodní politiku a hospodaření přemýšlí podobně. Institut, v jehož čele stojí, je státní institucí založenou již v roce 1947.
„Problém imigrantů se nevyřeší stavěním zdí, ale vytvořením podmínek, aby tito lidé mohli žít normálně ve svých zemích“, tvrdí Djordjević, ale souhlasil s námi, že tento mír a stabilitu jim těžko zajistí ti, kteří je sami zničili.
Přestože to přímo nepotvrzuje, zdá se nám, že i on myslí, že Západ, Evropu stihne očekávaný trest.
Francouzský prezident Sarkozy a britský premiér Cameron již před několika lety v Libyii, poté co vzdušnými nálety zrušili režim Muammara Kaddáfího měli vítězoslavné hovory v Tripolisu a Benghází.
Hovořili o nástupu demokracie, lidských právech, zničení krvavé diktatury a poté odešli. Za sebou nechali chaos. Chaos z nějž utíkají zoufalci do zemí z nichž vzlétaly bojové letouny, které je „osvobozovaly“..
Khalid a jeho přátelé se nezajímají o geopolitiku. Důležitější je pro ně odjezd do Subotice. V Subotici jsme se po jejich stopách vydali i my.
V samotném městě není dav migrantů příliš viditelný. Je jich jen několik desítek kolem autobusového nádraží. Prodavačka v kiosku nemá příliš náladu na rozhovor s novináři, ale prodavačka jízdenek nám vysvětluje, jak se Subotica stala další zastávkou po Bělehradu.
Odjíždějí odtud autobusy do Horgoše a Kanjiže, městeček na samé hranici s Maďarskem. Zatímco čekají na přechod hranice, nacházejí se v prostoru bývalé subotické cihelny.
Apokalyptický výjev polorozbořené cihelny doplňují lidé, kteří sedí ve stínu pod stromy, ale většina se rozmístila po opuštěných provozech, sklepích…
Místní nás upozorňují, že zde není přiliš doporučeno se zdržovat. Sami jsme se o tom přesvědčili.
Možná to byla náhoda, možná je to ale pravidlem – setkali jsme se zde s úplně jinou kategorií migrantů.
Také zde jsou v největším počtu muži, kteří ani vzhledem ani chováním nezapadají do etnického ani vzdělanostního průměru..
Převládají černí Afričané a trochu agresivní Afghánci. Minulý týden zde došlo i k vzájemnému vyřizování účtů mezi Afghánci..
V masové bitce došlo i na nože, jeden z Afghánců byl zabit a druhý šeredně pobodaný skončil v subotické nemocnici.
Ze Subotice pokračujeme, přes Horgoš, do Kanjiže. Malé panonské městečko s maďarskou většinou obyvatelstva, úpí pod množstvím migrantů.
V kdysi upraveném parku na hlavním městském náměstí, blízko autobusového nádraží, jsou stovky migrantů. Na terase poblíž pizzerie Venezia sedí, zdá se, jejich šéf.
Pěkně oblečení, všichni surfují po drahých iPhonech. Rozpracovávají trasy přes Google maps a GPS.
Uvnitř popíjí čtveřice pivo. Možná jde o syrské křesťany, ale mohli by to být i méně pobožní muslimové, kteří ze Sýrie utekli před fanatiky IS.
Do Kanjiže migranti přijíždějí autobusy, den stráví v parku a v podvečer se schází ve skupinkách po třiceti a odchází mimo město.
„Tam je naberou kombíky a autobusy, které si dopředu domluvili a odvezou je do Horgoše, který je několik kilometrů od hranic a potom, pod příkrovem tmy skrz kukuřičná pole do Maďarska“, vysvětlují nám taxikáři.
Oni sami je už nevozí. Jenom v několika posledních dnech policie kvůli převozům migrantů zabrala vozidla pětici jejich kolegů.
„Je to absurdní situace. Jako taxikář dle zákona nesmím odmítnout jízdu. Zároveň mi zákon neumožňuje zákazníka legitimovat ani nijak kontrolovat jeho doklady. Policie nám znemožnila, abychom je převáželi a tak otevřela prostor zločincům“, říká nám jeden taxikář.
Převážně se tím organizovaně zabývají Romové. Vozí je až na hranice, tam dostanou převaděče, kteří je nasměrují na „bezpečné“ přechody.
„Ale nezřídka se stává, zvláště když jsou migranti v menších skupinách, že je zmlátí a okradou. Včera jsme u cesty takhle našli trojici zmlácených a oloupených Syřanů“, říká.
V hotelu, který je přímo naproti parku, jsme se ubytovali v pokoji z jehož okna máme dobrý přehled o dění. A skutečně.
Se soumrakem se migranti shlukují do skupin, potom rychlou chůzí odchází na místo, na kterém je čekají jejich „dopravci“.
Do desáté hodiny večer se park vyprázdnil. Ale již od pěti hodin ráno, noví obyvatelé parku začínali přicházet, nechávajíc jen chvilku kanjižským uklízečům ulic, aby uklidili nepořádek, který tam zanechali jejich předchůdci.
Jeden z migrantů, se kterým se nám podařilo hovořit a který dorazil z Bělěhradu, nám potvrzuje plán cesty.
Je Syřan, inženýr z Damašku, říká. Doposud za cestu utratil něco kolem čtyř tisíc euro. Utíká před válkou.
Obává se jak Asáda, ale ještě více IS. Syrská vláda už panicky povolává do armády všechny muže, kteří jsou k dispozici. Armáda se rozpadá.
Ale alternativa je ještě horší. Lidé, kteří před rozhodnutím o dovozu demokracie do Sýrie žili relativně dobře, vystudovali fakulty a pracovali jako lékaři, profesoři, inženýři, neprojevují nadšení pro život v chalífátu.
Je šokovaný, říká, chudobou a nízkou životní úrovní v zemích, kterými prošel.
„V Řecku, Makedonii, Srbsku se žije hůře, než jak jsme žili my před válkou v Sýrii“, vysvětluje.
Věří, že se mu podaří dostat do Rakouska nebo Německa, kde doufá v lepší život. Také jeho se ptáme, jak se ti, kteří za ním přijedou dostanou dále poté, co Maďarsko dokončí stavbu plotu podél celé hranice.
.“Chorvatsko, jak jinak?“, říká.
Zda jsme se my doma připravili na nával migrantů, poznáme už brzy (pozn.reportéři jsou z Chorvatska)
Všichni předstírají, že jsou ze Sýrie
Opuštěná cihelna na okraji Subotice je dočasným útočištěm stovkám nešťastníků.
Podařilo se nám hovořit s několika z nich a přestože všichni říkali, jak přicházejí ze Sýrie, díky našim předchozím blízkovýchodním cestám, jsme zjistili že za Syřany se pokoušejí „prodat“ i Iráčané a Afghánci.
Somálcům a Eritrejcům to jde hůř s ohledem na barvu pleti. Válka v Sýrii je nejčerstvější, tak migranti počítají se západní empatií vůči Syřanům.
Afghanistán a Irák jsou už stokrát přežvýkané příběhy. Ale empatie lidí ze západu před televizory je pryč, když se setkají se skutečnými lidmi.
Dle údajů srbského UNHCR téměř 90% (88%) migrantů jsou muži, jejich průměrný věk je 27 let, tedy způsobilí k vojenské službě.
Pouhých 12% jsou ženy, jejichž průměrný věk je 31let. Většina migrantů jsou vzdělaní mladí lidé (dokončené středoškolské vzdělání), 85% jsou muslimové, především sunité.
Zdroj :
Autor : Robert Valdec, 15.8.2015
http://www.express.hr/drustvo/imigranti-u-srbiji-spavaju-u-parku-a-sanjaju-o-eu-2005#
Případným chorvatským mluvčím se omlouvám za drobné nesrovnalosti v překladu, nejsem profesionální tlumočník.
