Byla středa a v naší mateřské škole se děly hodně divné věci.Tísnivá atmosféra by se dala krájet a ve vzduchu viselo hrozné slovo – VÁLKA.
Nikdo z nás si nedokázal představit, co to vlastně ta válka je. Tušili jsme, že je to něco hodně špatného, střílí se u toho a také může někdo umřít. Oba pojmy jsou ale ve čtyřech či pěti letech tak mlhavé a vzdálené, že si s nimi naše dětské hlavičky moc nevěděly rady.
Byla středa 21. srpna 1968
Pro ty šťastnější z nás už během dne přicházeli rodiče nebo příbuzní. Všichni měli vyplašené pohledy a nikdo nevěděl, co se bude dít. Později odpoledne už nás zbylo ve školce jen co bys na jedné ruce spočítal a všichni jsme se báli, že nás tam rodiče zapomněli a nikdo si pro nás nepřijde
Po několika dnech se vše vrátilo do starých kolejí, alespoň tedy u nás ve školce. Za jejími dveřmi už to bylo jiné. My jsme byli příliš malí, abychom to vnímali, pár vzpomínek mám ale uloženo v mozku zřejmě navždy. Rachotící tanky projíždějící naší ulicí, v mých dětských očích neskutečně obrovské. Letáky, které jsem posbírala na ulici a tušíc, že jejich obsah asi nebude úplně košer, jsem si je schovala pod polštář. Když je máma našla, strašně vyváděla, jako kdybych z toho asi tehdy mohla mít rozum. Na dědečka sedícího s uchem přilepeným na rádio a drtícího mezi zuby poznámky o kurvách komunistických. V tom raném věku jsem netušila co je ani to první ani to druhé. Na vtipy, které si naši vyprávěli se známými, já jim vůbec nerozuměla a oni se pokaždé hrozně smáli a vypadali u toho všichni jako my ve školce, když jsme věděli, že děláme něco, co se nesmí, ale nemohli jsme si pomoct a stejně jsme to udělali. V dospělosti jsem se dočetla, že se tomu říká obrana humorem, nám Čechům tak vlastní.
My ve školce jsme nezůstali pozadu a po několika dnech jsem přišla domů s novou básničkou na rtech. Nemůžu se zbavit pocitu, že nás jí ale určitě nenaučily paní učitelky.
„Hnusááci, Rusááci, koupili si bejka, koukali mu do pr…e, jestli ještě dejchá! Máma šílela strachy, že nás všechny, včetně mě malého roběte zavřou. Táta šílel radostí, jaký se ze mě v útlém věku vyklubal odbojář a vodil mě po příbuzných a kamarádech jako cirkusovou atrakci, abych deklamovala „protistátní“ verše.
Po nějaké době hodil bolševikovi k nohám tu rudou knížku, čímž uvrhl celou rodinu do „hanby“ a sebe do gumovek a montérek. To už jsem chodila na základní školu a z paní učitelky se přes prázdniny stala soudružka učitelka. Na druhém stupni základní školy má hvězda začala zářit jako kometa. Procítěně jsem recitovala básně o soudruhu Leninovi, jak spí a spí. Zpívala z plna hrdla o večerech pod Moskvou a v soutěži „O zemi, kde zítra znamená včera“ jsem rozsekala v krajském kole své soupeře na padrť. Marnost nad marnost, na střední školu mě stejně nevzali. Tu vrácenou stranickou knížku tátovi nezapomněli.
Když jsem sbírala po přátelích vzpomínky na tehdejší dobu a především na ten den „D“, kdy se všechno změnilo, reagovali všichni úplně stejně. „Hele, já vlastně ani nevím, byl (-a) jsem moc malý (-á)“ odpovídali. Potom se zamysleli a vzpomínky se z nich začaly řinout, jako když uvolníte stavidla v rybníce. V mnoha směrech se samozřejmě lišily, ale všichni do jednoho vyslovili stejné slovo STRACH.
Zkuste se dnes nebo zítra svých přátel, rodičů nebo prarodičů zeptat: „Co si pamatuješ ze středy 21. srpna 1968?“
