Z té výšky, která nás dělila jsem nemohla rozeznat detailní rysy její tváře, ale přesto jsem viděla, že je krásná.
Často jsem ji vídávala z balkonu, když procházela kolem našeho domu. I přes vzdálenost, která nás dělila z ní vyzařovala nedefinovatelná síla a energie.
Přála jsem si ji jednou potkat, ale naše cesty se míjely, přestože zřejmě bydlela někde v okolí. Po nějaké době jsem ji přestala vídat. Občas jsem si na ni vzpomněla a měla o ni obavy, zda se jí něco nestalo. Pak jsem ji náhodou potkala a byla přesně taková, jak jsem si ji představovala. Vysoká, elegantní, krásná. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla pryč a já byla zklamaná, že jsem ji neoslovila.
Na čas mi zase zmizela z očí, když se na mě náhodou usmálo štěstí. Nastoupila do autobusu a přisedla si naproti mně. Pokradmu jsem ji pozorovala, ve tváři a držení těla měla to nedefinovatelné cosi, co odlišuje krásné lidi od ostatních. Hlavou mi proběhla myšlenka, že bych si přála jednou být také tak krásná, jako ona. Zachytila můj pohled, nepatrně se usmála a dál zvídavýma, dychtivýma očima pozorovala město, ubíhající za okny autobusu.
„Musíš jí to říct“ přemítala jsem a vzápětí tu myšlenku zavrhla.“To přece nejde, oslovit někoho jen tak v autobuse“ přesvědčovala jsem sama sebe. Na další zastávce jsme vystupovaly společně a já ji zbaběle nechala odejít. “Proč jí to neřekneš?“ našeptával mi můj vnitřní hlas. Rozběhla jsem se k ní. „Haló, počkejte prosím!“ Otočila se a nedůvěřivě si mě prohlédla. „Nezlobte se, že vás obtěžuji, ale já vám musím něco říct“ vyhrkla jsem rychle, než si to rozmyslím. „Já už vás pozoruji hodně dlouho a stejně tak dlouho vám chci říct, že jste prostě krásná.“
Podívala se na mě, její vrásčitý, laskavý obličej, který ani s věkem neztratil půvab, se rozzářil a zároveň jím přelétl stín smutku. „Děvenko, to je od vás moc hezké, řekla, vždyť já jsem ale stará bába a ta už nemůže být krásná“ dodala. „Ale to je přece jedno, že jste stará, VY JSTE KRÁSNÁ!“ téměř jsem vykřikla. „No jo, jenže mně bude příští rok 80, víte?“ povzdechla si. „ A podívejte se, jak vypadám, šest neděl jsem nebyla u holiče“ dodala marnivě a prohrábla si rukou vlasy. V tom drobném gestu byla touha všech skutečných žen, bez ohledu na věk, vypadat dobře. „Stejně vám ale děkuju, víte, tohle mi nikdo neřekl alespoň třicet let. Udělala jste mi velkou radost.“ Vzpřímená, opírajíc se o elegantní hůlku odcházela. Dívala jsem se za ní a bylo mi tak nějak pěkně na duši.
V padesáti vypadáme jako naše babičky ve třiceti. Cvičíme, až u toho málem vypustíme duši. Necháváme do sebe řezat plastickými chirurgy, používáme krémy proti vráskám, séra na vypnutí pleti, prsou, dekoltu a kdoví čeho ještě. Nikdo na světě nevymyslel a nevymyslí tu zázračnou substanci, díky které můžeme zastavit čas. Když budeme mít štěstí, což není dáno každému, dožijeme se stáří. To jestli budeme vlastní karikaturou nebo uměleckým dílem, je uvnitř každé a každého z nás. Ta stará dáma byla krásná proto, že to v sobě měla.
