Umění uznat porážku: Ganley vs. čeští euroskeptici

Declan Ganley prohrál volby, a proto zastavil kampaň proti Lisabonské smlouvě, přestože se v Irsku bude na podzim konat druhé referendum o její ratifikaci. Naopak v Česku je dobojováno, ale čeští euroskeptici zbraně neskládají.

Declan Ganley poslouchá, co mu oíkají voliei...

Nechci zde rozebírat klady a zápory "Lisabonu". Je to velmi komplexní dohoda, která má výhody i nevýhody a musí být posuzována v nejširších souvislostech. Zaujal mě přístup jejích zapřísáhlých odpůrců z hlediska procedury politického boje. Úspěch kampaně proti Lisabonské smlouvě v prvním irském referendu podnítil Declana Ganleyho k založení panevropského hnutí. Rozhodl se udělat ze smlouvy hlavní téma voleb do Evropského parlamentu a investoval nezanedbatelné prostředky. Jeho Libertas však totálně propadl a ani on sám nebyl v Irsku zvolen. Vzhledem k tomu, že to byla ta nejvhodnější příležitost téma "Lisabonu" nastolit jako politikum, vyvodil tedy z neúspěchu logický závěr: lepší příležitost k bitvě proti "Lisabonu" se už nenaskytne, ergo tuto válku jsem prohrál. Tudíž nemá cenu do ní investovat další prostředky a raději se soustředím na něco jiného.

U nás doma to byl také lítý boj. Odpůrci smlouvy v čele s prezidentem zkusili všechny možnosti, včetně návrhu k Ústavnímu soudu. Také prohráli. Většina parlamentu se rozhodla pro pragmatičtější řešení s ohledem na zachování jednoty EU a naši pověst jako členského státu. Už jen ty nekonečné průtahy a neschopnost rozhodnout o ratifikaci před začátkem předsednictví nás velmi poškodily. A potom tu byly evropské volby, kde odpůrci smlouvy mohli dokázat, že se naši zákonodárci zásadně spletli a že lid si přeje jiný směr evropské integrace. Zástupci euroskeptických stran, zvláště těch podporovaných prezidentem, však dopadli ještě mnohem hůř než Ganley.

Jedinou reakcí na takový debakl mělo být uznání porážky a okamžitý podpis Lisabonské smlouvy prezidentem. To by nejen zlepšilo naši pověst v Evropě - nejvyšší představitelé států a vlád, kteří dnes jednají na Evropské radě by si kupříkladu nemuseli lámat hlavu s tím, jestli a kdy Václav Klaus formálně dokončí ratifikaci, na níž závisí zásadní evropská rozhodnutí jako např. jmenování nové Komise. Mohlo by to také prezidentovi dodat aureolu bojovníka, který bojuje tvrdě, ale umí i uznat porážku. Vždyť to byl přece on, který všem nepohodlným občanským iniciativám radil, aby si založili svoji stranu a zkusili ziskat legitimitu ve volbách. Nyní sledujeme prezidenta, který s téměř nulovou podporou voličů hájí cíle, které mají pro společnost marginální důležitost a jsou v rozporu s vůlí parlamentu. Stal se tedy aktivistou.

Čeští euroskeptici v čele s Václavem Klausem se nám mění v potížisty, kteří se rozhodli okopávat vládě kotníky (viz. např. ústavněprávní zpochybnění připravovaných "irských záruk"), přestože už nemohou dosáhnout změny vývoje. Ve snaze zvýšit šance pro druhé irské NE budou napínat celou Evropu odkládáním podpisu až po irském referendu, které smlouvu téměř jistě schválí, a to přesto, že sami její irští odpůrci kampaň už zabalili. A v neposlední řadě se budou formovat do předčasných parlamentních voleb, přestože v nich už evropské téma nikoho zajímat nebude a jen odeberou pár hlasů české pravici. Připomíná mi to hráče, kteří po konci zápasu odmítají podat soupeři ruku a opustit hřiště. Místo toho volají rozhodčího zpátky, aby ještě něco nastavil. Diváci už však s posměchem opouští stadion...