Mladý králevic jede pro Živou vodu. Stráví hodinu na zakletém zámku. Zírá na nádhernou spící dívku. Sundá si pásek a vezme si její. Odjede. Zní to tak prostě. Téměř sprostě: brzy potom dostala ta královna krásného synáčka....
....A zatímco jsou starší bratři zazděni do věže za lež a krádež, přijíždí mladíkův otec na svatbu a pláče radostí (že mu ta ženská zazdila dva syny, mu kupodivu nevadí). Jenže průšvih je v tom, že kdyby ta holka nebyla při vědomí, měl by správně putovat do věže, tedy za mříže, on. Na deset let. Proti té krádeži a lhaní je tohle mnohem horší trestný čin. A teď to vysvětlete dětem. Ten problém je totiž ještě složitější. Pohádky nejsou příběhy, které byly původně určené pro děti.
Byl jeden král a ten měl tři syny. Když ti tři synové vyrostli, začal mít ten král vážné problémy s očima. Začalo mu velice vadit světlo a musel zůstávat ve tmě. Tomu se odborně říká světloplachost. První rady, které ten král dostal, byly takové polovičaté: Noste sluneční brýle a také kšiltovku.
To sice trochu pomohlo, ale král nechtěl chodit celý den ve slunečních brýlích. Chtěl ten problém vyřešit.
„To je složitá věc, můj pane, a chvíli to potrvá,“ odpověděl mu doktor. „Můžete mít třeba meningitidu, vřed na rohovce nebo zánět duhovky. Dokonce byste mohl mít i malárii. Tohle všechno může světloplachost způsobit. Musím vám udělat celou řadu testů a některé z nich budou nepříjemné. Jediné, co by vám mohlo pomoct hned, by bylo, kdybyste si koupil speciální oční kapky, které se jmenují 'Živá voda'. Vyvinul je známý oční lékař Bořek Drak, který pracuje na klinice u zakletého zámku v Prokletém království. Je to horká novinka, ještě se testují a nejsou zatím v prodeji, ale podle toho, co jsem o nich četl, dokáží světloplachost vyléčit během tří dnů. Je to naprosto bezbolestné, ba přímo zázračné. Je úplně jedno, co je příčina, výsledek je zaručený.“
„To zní skvěle,“ odpověděl nadšený král. „A vy myslíte, že by mi je prodal?“
„Jsem si tím jistý,“ přikývl doktor. „Když mu nabídnete slušnou sumu, určitě se nechá rád přesvědčit.“
Král se podíval na své syny. Všichni tři se začali najednou nabízet, že tam otci dojedou.
„Všechny tři vás pustit nechci,“ řekl otec. „Bylo by mi tu samotnému smutno.“ A tak se obrátil na nejstaršího syna, který se jmenoval Matouš, a ten vyhrkl, aniž by se král na něco ptal: „Rád ti tam zajedu, tati.“
Král převedl synu na účet slušnou sumu peněz, mládenec si vzal kreditku, nasedl do svého nového Mercedesu a vydal se na dalekou cestu. Jel tři dny téměř v kuse, dělal jen malé přestávky, a po třech dnech byl úplně vyřízený. Ale do Prokletého království to bylo ještě dost daleko. Když už Matouš začal klimbat za volantem a opakovaně najížděl na postranní čáry, které ho svým zvukem vždycky probraly, usoudil, že to takhle dál nejde. Sjel ze silnice na první odbočce, ale bohužel to, co viděl z dálky, nebyl hotel, ale kasino. Princ do té doby nikdy hazard nezkoušel, chtěl se v kasinu jen zeptat, kde se dá v tom městě najíst a ubytovat, jenže tam narazil na tři krásné holky a ty ho zlákaly ke hře. Dopadlo to s ním moc špatně. Prohrál všechny peníze, které měl, i ten Mercedes a ještě se zadlužil. Ne moc, ale rozhodně už neměl na další cestu a s takovým průšvihem se nemohl ani vrátit domů. Jedno z těch děvčat mu nabídlo, že může v onom kasinu pracovat, ale Matouš zase takový hlupák nebyl. Jednou se spálil a opakovat to nehodlal. Přísahal sám sobě, že už do žádného kasina v životě nevkročí, a tak si raději našel brigádu v místní pizzerii. Spočítal si, že za dva měsíce bude z dluhů venku. Moc se styděl za to, co udělal, a tak napsal mladšímu bratrovi, který se jmenoval Bohouš, textovku. Samozřejmě že mu lhal. Napsal mu, že si zlomil nohu a že je v nemocnici, ať se otci vydá pro „Živou vodu“ on.
Bohouš dopadl bohužel úplně stejně. Nemá cenu to tu všechno opakovat. V té pizzerii prodávali přes léto i zmrzlinu a jaké bylo Matoušovo překvapení, když se tam jednoho dne objevil nový brigádník – jeho bratr Bohouš.
„Neříkej mi, že jsi taky všechno prohrál?“ zeptal se Matouš.
„Zlomená noha, jo?“ zamračil se Bohouš. „Proč jsi mě nevaroval? Široko daleko není žádný pořádný hotel a já si myslel, že jsem konečně na nějaký narazil. Z dálky to tak vypadalo. Nenapadlo mě, že je to kasino. A ty holky byly tak krásné!“
Matouš pokrčil rameny. „Připadám si jako pěkný pitomec.“
„Tak to jsme teď dva,“ řekl Bohouš.
„Napsal jsi Leošovi?“ zeptal se Matouš.
Bohouš přikývl. „Napsal jsem mu, že jsem odrovnal auto.“
„Tak to jsi chytřejší než já, aspoň nebudeš muset vysvětlovat, jak jsi o něj přišel,“ povzdychl si Matouš.
„A taky jsem mu napsal, ať tudy nejezdí, ale ať sjede z dálnice o padesát kilometrů před tím kasinem, že je to tu rozbité,“ řekl Bohouš. „Sice je mi líto, že my dva budeme za pitomce a bratříček slízne veškerou smetanu, ale na druhou stranu bych byl rád, kdyby tam aspoň jeden z nás dojel. Na tátovi mi záleží.“
„Promiň, že jsem tě nevaroval,“ řekl Matouš tiše. „Neudělal jsem to naschvál. Nenapadlo by mě, že jsi stejný tele jako já. Myslel jsem si, že by tě podobná hloupost ani nenapadla.“
Jejich rozhovor přerušil vedoucí pizzerie. „Konec povídání, mládeži. Trousí se sem první zákazníci.“
„Tati, asi ti pro tu 'Živou vodu' budu muset jet nakonec já,“ začal opatrně princ Leoš. „Matouš si zlomil nohu, Bohouš naboural, takže je to na mě.“
„Tak na to zapomeň,“ vyhrkl král. „Pošlu tam nějakého sluhu. Nechci, aby se něco stalo ještě tobě.“
„Na toho doktora udělá největší dojem, když s ním bude mluvit někdo z královského rodu,“ namítl Leoš.
„Máš čerstvý řidičák,“ odporoval král. „Nenechám tě řídit samotného tisíce kilometrů, když to nezvládli ani tvoji starší bratři, kteří jsou oba zkušení řidiči.“
„A co kdyby jel někdo se mnou?“ navrhl Leoš. „Znáš Pavla Vlka, toho chlapíka z ochranky, kterému jsme jednou s bratry zachránili život, když se topil na koupališti?“
„Na to si samozřejmě pamatuji,“ přikývl král a s povzdechem si posunul sluneční brýle.
„A víš, že pracoval jako řidič kamionu, než u nás nastoupil?“ zeptal se Leoš.
Král neodpověděl hned a Leoš se zatvářil prosebně. „No tak, tati, je to profesionální řidič.“
Král se nakonec nechal umluvit, i když nejmladšího syna pouštěl nerad. Ten lék ale potřeboval. Pavel Vlk od něho dostal důkladné instrukce: „Jsou to skoro čtyři tisíce kilometrů,“ začal král. „Leoše pustíte k volantu jen ve dne a budete dělat přestávky, je to jasné? Nechci, aby řídil v kuse víc než dvě hodiny.“
Pavel Vlk přikývl a oba dva se vydali na cestu. Ve dvou zvládli ujet těch čtyři tisíce kilometrů za tři dny, ale byli celí unavení a rozlámaní. Nakonec však šťastně dojeli až do Prokletého království, kde byla jen pár metrů od zakletého zámku lékárna, ve které pracoval Kabír Erben.
„Já vám ten lék jen tak prodat nemůžu,“ vykrucoval se lékárník. „To se musíte obrátit přímo na pana doktora a ten je zrovna na zámku.“
Princ Leoš si myslel, že je ten zámek jen obyčejné královské sídlo, ale tam to kupodivu vypadalo také jako v nějaké nemocnici, všude tam bylo na krásných postelích spousta krásných děvčat a všechny spaly. Princovi se to moc nezdálo. Nevypadalo to, že by byly nemocné nebo zraněné, ale spíš jako by je někdo uvedl bezdůvodně do umělého spánku.
V nejkrásnější místnosti bylo pozlacené lože a na tom ležela tak nádherná dívka, že se to nedá ani slovy popsat. Leoš úplně ztratil řeč a dlouho tam na ni zíral. Vedle postele měla položenou zlatou korunu, šaty měla stříbrem vyšívané a měla stříbrný pásek.
Leoš strávil v tom pokoji celé hodiny a nikdo se tam neobjevil. Až navečer ho vyrušil Pavel Vlk, který mezitím nejenže našel doktora Draka a koupil od něho ty drahé kapky, ale také stihl přečíst celý Hrom. Ke svému překvapení tam našel fotky obou povedených starších bratrů, které někdo vyfotil, jak pracují v pizzerii. Ještě že král nečte podobný bulvár, pomyslel si Pavel Vlk, jinak by to kluci asi pěkně slízli.
Pavel Vlk prince upozornil na to, že je nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky. Princ se usadil se zasněným výrazem na místo spolujezdce a pan Vlk mu podal noviny.
„Chcete se stavit v té pizzerii nebo v tom necháte své bratry trochu vymáhat?“ zeptal se prince.
Leoš nechápavě hleděl na fotky svých bratrů, a pak si povzdychl. „Stavíme se tam, ale ještě předtím navštívíme nejbližší policejní stanici. Na tom zámku se děje něco divného.“
Na tom zámku se dělo opravdu dlouhodobě něco divného, byl to přece jen zakletý zámek, ale něco divného se tam stalo i ten den, kdy byla „kletba“ odstraněna a zámek se probudil. Ovšem zjistit, co se tam stalo, to byla práce pro detektiva. Mladý princ Hamid si také jednoho pozval.
Šervúd Ali seděl se sedmiletým princem v knihovně a potil se tak jako ještě nikdy.
„Takže vaše maminka tvrdí, že spala v zakletém zámku na zlatém loži, a když kletba pominula, všimla si, že má u sebe cizí stříbrný pásek, a následně zjistila, že čeká dítě,“ zopakoval Ali to, co mu trochu nesouvisle sdělil sedmiletý princ....
pokračování příště
PS: Před nějakým časem dostaly naše děti klasické Erbenovy pohádky. Moc jsem si je nepamatovala, a když jsem se do nich začetla, tak mě opravdu fascinovala všechna ta hloupost, krutost, rozsekaní a zazdění lidé, a také to, že ti "kladní" hrdinové zas takovým vzorem nebyli. A tak jsem některé z nich přepracovala - Živou vodu, Ptáka Ohniváka, Jabloňovou pannu, Zlatovlásku a také Tři zlaté vlasy děda Vševěda.
