Až přiletí výři... dostaneš tečku VIII.

„Tohle je tajný vchod do jeskyní,“ zašeptal Papaláš, přestože v okruhu mnoha set metrů nebyla živá duše.

Během dopoledne jsme spěšně prošli Jestřábov, trpasličí městečko v komplexu Jestřábí oka. Neměl jsem moc času na to se jím kochat. Díky svému mecenáši jsem měl brzy plnou náruč nejrůznějších tašek a pytlíků. Jídlo, pití, deka, baterka, čelovka, lana a nevím co ještě. Po čase jsem už přestal sledovat, co všechno kupuje a cpe mi to do náručí. Drobek s Bořivojem se od nás odpojili u městské brány a znovu se k nám přidali, až když jsme prošli rozsáhlé městečko a zamířili si to opět ven do přírody. Na rozdíl ode mne nesli jen jeden jediný svitek, ale hned jak se k nám připojili, odebrali mi část těžkých balíčků. Šli jsme mlčky, až jsme dorazili k úzké díře v pískovcových skalách. Vypadala spíš jako větrací šachta než jako něco, čím bych se měl protáhnout. Papaláš, který byl poměrně drobný a hubený mě ale ujistil, že už se tímto otvorem do komplexu párkrát dostal, a když to dokázal on, zvládnu to i já.

„Hlavně musíš být opatrný, aby ses vyhnul místům, kde se pohybují stráže,“ upozorňoval mě a rozvinul přede mnou svitek. „Vstup dovnitř je samozřejmě jen pro vyvolené, kteří procházejí zasvěcením a jinak je přísně trestaný.“

Polkl jsem. Tento drobný detail mi zapomněli sdělit předem.

„Trestaný? Jak?“ podíval jsem se na něho tázavě.

„Jsi cizinec,“ mávl rukou Papaláš. „Vždycky můžeš dělat blbého a tvrdit, že jsi dovnitř spadl. Oficiální vchody jsou jen dva a oba jsou střežené, takže by ti na to měli skočit. Když budeš ale opatrný a budeš se držet mapy, ani se jim nepřipleteš do cesty. Ten komplex je obrovský.“

„A pokud přece jen náhodou?“ zeptal jsem se.

„No, tak pak bys slízl pár ran bičem,“ řekl Drobek, jako by se nechumelilo. „Není to nic tak hrozného. Dá se to vydržet. Už jsem měl párkrát tu čest. Navíc kat bere.“

„Bere co?“ nechápal jsem.

„Úplatky,“ protočil Bořivoj panenky. „Aby se do toho pořádně neopřel.“

„To mě uklidňuje,“ pronesl jsem ironicky.

„Hele, včera ses tváři, že bys šel klidně i na Jezevčí hrádek, kde jsou podle pověstí různý podivný příšery, tak doufám, že tady nehodláš vycouvat jen proto, že bys třeba mohl dostat pár přes záda,“ rýpl si Drobek.

„Jasně, že ne,“ pochlapil jsem se a dál studoval plánek, který mi dali.

Během několika minut jsem absolvoval rychlou nalévárnu. Jeskyně měly tvar obří ledviny, ze které vedly snad stovky bočních cestiček. Byly tam nejrůznější můstky, potůčky, a pak prostor, kterému se říkalo Jestřábí srdce. To byl vlastně chrám vytesaný přímo v pískovci, ve kterém se skladovaly posvátné texty. A místo, kam jednou za dvě hodiny chodily stráže, které prý korzovaly zásadně jen po hlavní cestě oné „ledviny“. To všechno bylo na hlavní trase, v místech, kde hledači svitků probádali snad každou možnou píď. Nebylo to vůbec snadné, protože po celé délce chodby se z obou stran táhly reliéfy plné záludných otvorů a výklenků. V jednom z nich se také doopravdy našly po letech hledání některé ze ztracených materiálů. Těmto místům jsem se chtěl vyhnout. Rozhodl jsem se prozkoumat spíš ten zbytek jeskyní. Místa, kde byla nejrůznější skladiště, kuchyně a ubytovací prostory z dob, kdy v jeskyních žili mniši. Do jedné z takových dávných kuchyní vedl i tunel či spíše tunýlek, kterým jsem se měl nasoukat dovnitř. Bylo to více než nepříjemné.

Představte si uzoučkou šachtu, ve které je místo tak akorát na to, abyste se vzepřeli na loktech a malinko nazdvihli hlavu. Soukal jsem se dovnitř jako housenka a trochu těm třem záviděl. Zatímco jsem si dělal ze svého vybavení úhledný raneček, dohadovali se, kam si zajdou na oběd a mlsně se u toho olizovali. Já si mohl o teplém jídle nechat jen zdát. S sebou jsem měl placky, uzené maso a sušené ovoce a také sušenky. Zkrátka mé menu znělo suše. Byl jsem sám v černočerné tmě, kterou ozařoval jen slabý proužek čelovky.

„Svitek výrů,“ mrmlal jsem si pro sebe. „Doufám, že to za to stojí!“

To odpoledne jsem bloudil jeskyněmi sem a tam a hlavou mi znělo všechno, co mi Papaláš řekl. Nakoukl jsem do několika nepoužívaných obytných prostor, kde byly staré matrace a zbytky rozpadlého dřevěného nábytku. Také jsem se opakovaně vracel k potůčku, který jeskyněmi protékal. Křišťálově čistá voda byla osvěžující, ale popravdě řečeno jsem byl po pár hodinách docela prokřehlý. Teplota v jeskyních byla dost nízká a nepomáhalo, ani že jsem byl neustále v pohybu. Vyčíhal jsem si i okamžik, kdy stráže prošly dlouhou chodbou a zmizely na jejím druhém konci. Věděl jsem, že je vzduch čistý a šel jsem si prohlédnout velkolepý chrám, ve kterém se už po staletí uchovávaly svitky. Cestou jsem si všiml, že reliéfy na stěnách znázorňují různé mytologické výjevy včetně toho, jak jsme se za trest stali trpaslíky.

Pro ten den jsem toho měl dost. Chodil jsem jeskyněmi křížem krážem a poměrně dost nesystematicky dobrých pět hodin a s povzdechem jsem si vzpomněl na své velkohubé vychloubání. Jak jsem chtěl v tomhle obrovském prostoru něco najít?