„Jas-“ začal jsem automaticky, ale rychle jsem se opravil a místo toho jsem řekl: „Jasné nebe, co tady děláš?“ Výraz hrůzy, který se jí na chvíli objevil v očích, vystřídala úleva.
Mohl být kouř v jeskyních až tak cítit? Vyděšeně jsem strčil svitek do batohu a rychle jsem posbíral své věci. Mám se schovat někde ve tmě nebo se jim pokusit utéct? V duchu jsem uvažoval, kolik u sebe mám peněz a kolik asi tak kat bere.
Potichu jsem vyšel z kuchyně a tam jsem zjistil, že stráže byly podstatně blíž, než jsem si myslel. Namířili na mě silný kužel světla a já si zakryl částečně rukou oči. Viděl jsem jen jejich siluety. Byli to dva mladí kluci a jeden z nich vyhrkl: „Jakube!“
Poznal bych ten hlas kdekoliv. Mluvčí se ihned vzpamatoval a pravil mnohem hlubším hlasem: „Kde se tady bereš?“
Ale i tak mi bylo jasné, že ten útlý mladík není nikdo jiný než Jasmína. Zamířila baterku trochu stranou a já si ji mohl prohlédnout. Měla krátké vlasy, byla navlečená v uniformě a dělala všechno proto, aby vypadala jako kluk. Mě by ale neoblbla.
„Jas-“ začal jsem automaticky, ale rychle jsem se opravil a místo toho jsem řekl: „Jasné nebe, co tady děláš?“
Výraz hrůzy, který se jí na chvíli objevil v očích, vystřídala úleva.
Podívala se na druhého ze strážných, který ji zamyšleně pozoroval.
„Tenhle kluk je dávný kamarád z dětství. Myslíš, že by to mohlo zůstat jen mezi námi?“ zeptala se ho.
„To záleží,“ začal mladík zvolna a nespouštěl z ní oči.
„Záleží na čem, Ondřeji?“ zamračila se Jasmína.
Ondřej se ke mně obrátil a pokynul mi: „Obleč se. Promluvíme s venku.“
Pak se mnohem tišeji zeptal Jasmíny: „Co z toho budu mít?“
„Chceš po mně peníze?“ vyhrkla Jasmína rozčileně a znovu jí trochu selhal hlas.
„Ne,“ zavrtěl Ondřej hlavou. „Chtěl bych pusu.“
Jasmína se začervenala a přestala se snažit mluvit hlubším hlasem. „Došlo ti to teď nebo to tušíš už dýl?“ zeptala se.
„Zasloužila bys ohnout přes koleno,“ vyhnul se Ondřej odpovědi. „Celé měsíce se trápím tím, že se mi líbí kluk a přemýšlím nad tím, co s tím mám dělat. Jak se vlastně doopravdy jmenuješ?“
„Jasmína,“ odpověděla mu. Chvíli se na něho váhavě dívala a pak si stoupla na špičky a dala mu nesmělou pusu.
Ještě moment na sebe rozpačitě koukali a já jsem usoudil, že by moje tkaničky snesly ještě jednu kličku. Pak jsem se pomalu postavil.
„Necháš ho jít?“ zeptala se Jamína prosebně. „Je to přece jen dobrý kamarád z dětství, ať už tu dělá cokoliv.“
„Hlavně když je to 'jenom' kamarád,“ odpověděl Ondřej.
„Jasně že je to 'jenom' kamarád,“ řekla Jasmína, „neviděla jsem ho celé roky.“
Ondřej se na mě podíval. „Tak jdeme. Vyvedeme tě odtud a trošku si popovídáme. Zůstane to mezi námi, ale chci vědět, kudy ses sem dostal a cos tady pohledával, je to jasný?“
„Jasně,“ přikývl jsem a s povděkem jsem dodal: „Děkuju.“
Ondřej přikývl a já ty dva následoval.
Za pár chvil jsme se dostali na čerstvý vzduch a já ocenil to, že jsem opět na denním světle a že se do mě opírají teplé sluneční paprsky.
Zahleděl jsem se směrem, kde byl Jezevčí hrádek a náhle jsem věděl, kdo jsem. Byl jsem Nasír. Tohle bylo mé poslání.
Celou cestu do Jestřábího oka jsem uvažoval o Jasmíně. Byla to nejen dávná kamarádka ale i jediná holka, se kterou jsem se kdy přátelil. Tak nějak jsem si představoval, že se mi vrhne kolem krku a bude nadšená z toho, že mě vidí. Ale měla pravdu. Neviděli jsme se celé roky. Byli jsme jen dávní kamarádi. Překvapilo mě, že mi to vadí mnohem méně, než bych si myslel. Nebyl jsem zklamaný. Nebyl jsem dokonce ani naštvaný.
Ty staré texty neměly tak úplně pravdu. Nebylo potřeba, aby se někdo opravdu „nasral“ a vydal se na Jezevčí hrádek. Já jsem prostě jen cítil, že je to ta nejlepší volba. Nechtěl jsem už žít ve světě plném výrů. Neměl jsem před sebou žádné vyhlídky, žádnou budoucnost, na kterou bych se mohl těšit nebo ke které bych se mohl upínat.
Byl jsem volný v tom nejlepším slova smyslu. Volný k tomu, abych na sebe vzal ten nebezpečný úkol. Někde v dálce sice byli moji rodiče, kteří budou zklamaní, pokud se nevrátím, ale kromě nich mě nikdo jiný nikde nečekal.
Nikdo, kdo by se na mě díval tak jako Ondřej na Jasmínu a jako ona na něj.
Měl jsem pocit, že se ke mně sklání celý vesmír a šeptá mi: „Jsi to ty!“ Věděl jsem to kdesi hluboko uvnitř sebe. Byl jsem jím. Ve chvíli, kdy jsem se odhodlal, že se na tuto cestu vydám, jsem se jím stal.
Ten všemi očekávaný Nasír jsem zkrátka byl já.
Konec 1. části
PS: Musím přiznat, že mám napsaný úplný konec, ale výpravu na Jezevčí hrádek ještě ne. V tuhle chvíli mi půjde do tisku první papírová knížka a je s tím tolik práce a zařizování, že mi nezbývá elán na to zabývat se tímto příběhem. Snad se aspoň někomu líbil. Určitě to dopíšu, ale teď si dám pár týdnů pauzu....
