Až přiletí výři... dostaneš tečku. Vlastně hned několik teček, protože tečkování je to jediné, co dokáže trpaslíky před nebezpečnými výry ochránit. A tak se společnost rozdělí na tečkované a neotečkované...
Šel jsem lesem, hluboce ponořený ve svých myšlenkách. Chvilkami jsem dokonce listoval za chůze Knihou. Říká se, že výři létají tak potichu díky tomu, že mají velice jemné peří. Ve chvíli, kdy se nade mnou mihl obrovský stín, bylo už pozdě reagovat. Dalo se udělat jediné – nastavit nepříteli svůj udivený a vyděšený obličej. Na okamžik to vypadalo, že si mě prohlíží, a pak pokračoval ve svém létu.
Zuřivě jsem listoval osahanými stránkami. Nemohl jsem ale tu správnou pasáž stále najít. Až pak jsem narazil na nic neříkající text o strachu a odvaze. Byl u něj malý obrázek. Na to, abych pochopil, že je na něm obrazec, který mám na obličeji, bych potřeboval lupu. Nechápal jsem, jak mohlo něco tak důležitého takhle zapadnout. Popravdě řečeno, kdyby mě výr před chvílí neminul bez povšimnutí, asi bych o ochranné moci těch dvou krátkých slov pochyboval.
Konečně jsem ale narazil aspoň na jednu trochu zajímavou informaci. Na tu o tom Rozsévači. Úplně jsem se na to zapomněl babičky zeptat.
Na počátku velikého Pádu stál Rozsévač. Strachu símě zasel v hoře Jezevčí tento Posměvač. Za plivání jedu a lží šíření, za děšení lidu a zlé smýšlení, vyhnán bude z hory se svou rodinou, musí kráčet travou, s květy nad hlavou. Kletbou trpasličí stižen ve svém děsu, vyhnán bude z lidu do prostředka lesů. První z trpaslíků, jež zavinil Pád a s ním jeho děti, ne však napořád. Pokud synu zrádce najdeš odvahu, na Jezevčím hrádku složíš přísahu. V den, kdy s udatností pečeť rozlomíš, kdy svou rozhodností všechny ohromíš, vysvobodíš celý dlouho padlý rod. Trpasličí říše navždy zavřeš vchod.
Byly to sice náboženské kecy o tom, že jsme my trpaslíci potomci nějakých zbabělců a že jsme takhle malí za trest, ale jak jsem tak četl dál, přece jen jsem v tom podivném textu našel pár informací, které jsem ze starých trpasličích legend neznal. Tak tedy Rozsévač strachu byl bájný první trpaslík. Během důležité bitvy o Jezevčí hrádek otrávil všechny svými hloupými řečmi. Šířil strach a beznaděj a lidé z hrádku tehdy bitvu prohráli hlavně proto, že byli už předem tak vyděšení. Muž, který Rozsévače proklel, se nazýval Mstitel. Během bitvy přišel o rodinu, a tak stihl Rozsévače ve své bolesti touto hrůznou kletbou. Asi pak neměl co dělat, takže si našel tu skvělou zábavu, že bude trpaslíkům i nadále komplikovat život. Ty výři na nás neútočili jen tak. Byli jeho. Vycvičil je. To všechno se samozřejmě stalo velmi dávno a Mstitel číslo I. už byl evidentně dávno mrtvý, ale jeho pokračovatelé evidentně v tomto výchovném počínání nepřestali (tedy pokud se výři neučili trestat trpaslíky sami od sebe). A k čemu že je vycvičil? Měli na nás zaútočit jen pokud míra naší zbabělosti překročí určitou mez. Budeme-li mít strach sami ze sebe, z nového či starého, zkrátka všeho jiného, pokud rozdělení vystřídá přátelství, tak výři zasáhnou. Jen pokud se spojíme a nepřelijeme-li za této situace olej do ohně, výři zase odletí. Jinak nás požerou do posledního sralbotky. Dál pak už byly nějaké řeči o té naději s velkým N. Přijde Nasír a vydá se na Jezevčí hrádek navždy zlomit trpasličí kletbu (samozřejmě svou odvahou a nezištností).
Neměl jsem tenhle druh řečí rád. Proč by každé zlo mělo být nutně trestem za nějaké špatné počínání? Měli jsme už i tak co dělat sami se sebou, tak nač se ještě obviňovat a trápit se tím, že se budeme hrabat sami v sobě? Žijeme přece pořád stejně! Neměl jsem pocit, že by se za mého života něco zásadním způsobem změnilo k horšímu, i když jsem občas zaslechl svou babičku, jak si ztěžuje, že za jejího mládí se trpaslíci k sobě chovali jinak a tohle a tohle tehdy nebývalo.
Pak mě ale napadlo, že náš král Sralbotka XII., který se mimochodem chvástal tím, že je přímým potomkem prvního trpasličího krále a pochází ze starého rodu Sralbotků, zakázal krátce před prvním výřím útokem vstup měsíčním kazatelům do našeho města. Oficiálně zakázal veškeré cizí náboženské aktivity (a vlastní jsme žádné neměli), ale v praxi to znamenalo především zákaz pro kazatele této neoblíbené sekty. Sem tam k nám zavítali ještě mniši z podzemních klášterů nebo ctitelé koček, ale těch bylo jen pár ročně a byli poměrně neškodní. Měli své zvláštnůstky, ale nikomu nevnucovali svoji pravdu.
Teď se mne poprvé v životě zmocňovaly pochybnosti. O vzniku trpasličí rasy byla spousta legend, ale většinou zněly dost pohádkově. Nicméně Jezevčí hora a Jezevčí hrádek nebyla žádná bájná místa. Byly sice velice daleko a z naší vsi tam nikdy nikdo nebyl, ale četl jsem o nich zrovna nedávno zvláštní knihu. Na tom místě byla opravdu prastará štola a na ní podivuhodná pečeť. Navíc směr odpovídal. Byl jsem si dost jistý, že k nám výři přilétali z té strany, kde měl být Jezevčí hrádek. Pokud měli výři něco se Mstitelem a ten s Jezevčí horou, pak jsem věděl, kam je třeba se podívat. Ale ještě předtím se musím zastavit v jeskynním komplexu Jestřábí oko. Bylo už skoro šero, když jsem dorazil k ošuntělému hostinci. Papíru připíchnutého na dveřích jsem si bohužel nevšiml.
„S tou pomalovanou hubou sem nelez,“ křikl na mě hostinský místo pozdravu.
Zůstal jsem stát zaraženě na místě.
„My jsme Odpírači, jestli jsi vo nás ještě neslyšel,“ houkl na mě další z hostů. „Takže si buď laskavě umej ksicht nebo pokračuj v cestě.“
