V návaznosti na svůj předchozí článek na téma toxické víry jsem se rozhodla otevřít otázku ještě kontroverznější a v moderní době poměrně palčivou. Jak se dnes staví Katolická církev k sexu?
Byly čtyři hodiny odpoledne. Moje maličkost, asi jedenáctiletá, seděla spořádaně v učebně našeho kostela a společně s ostatními sledovala film o zjevení v Lurdách. Tři děti klečely před Pannou Marií a ptaly se na své zemřelé příbuzné. Jsou v nebi? Při jménech, která jmenovaly se Panna Maria usmála a potvrdila, že v pořádku, jsou tam. Až na jedno. Na to poslední. Při zmínce dotyčné ženy Panna Maria najednou posmutněla. „Ta bude bohužel až do konce světa v očistci,“ oznámila dětem. A čím si to dotyčná zasloužila? Trhala zakázané ovoce před svatbou, baba.
V naší farnosti se poměrně často měnil kněz. Když mi bylo asi třináct, byl nám přidělen mladý a energický páter, který svou osvětnou činnost zaměřoval především na mládež. A tehdy to začalo. Každou neděli. Každou neděli jedno téma. Hádejte jaké. Bylo to až neuvěřitelné, s jakou evangelizační vervou věnoval promluvám každou příležitost, kdy se mu do ruky dostal mikrofon. Pokaždé stejné sdělení. Kostel minimálně z poloviny zaplňovaly paní v seniorském věku. Ano, chápu, nebezpečí, že by mohly cokoli páchat na hromádce s nějakým dědou se muselo dostatečně podchytit. To, že se poselství dostane i k širšímu publiku se dosahovalo i přes večerní spolča a časopis pro mladé. Zpráva byla jasná: Před svatbou ne, ne, ne, ne, NE! Nemyslitelné! A ani po svatbě byste se neměli moc rozjíždět. Jak totiž zaznělo v jednom kázání, manžel, který se podívá s touhou na svou ženu taky hřeší. Podle všeho by se před svatbou nemělo raději ani moc líbat, protože setopak stane, ani člověk neví. Nabyla jsem dojmu, že se nebezpečí sexu nejspíš přenáší i vzduchem, jako chřipka. Co se týče antikoncepce, tak ta se taky nesmí.
Nebudu popisovat, jaké to je, být s podobnou průpravou samotná praktikující věřící osoba ve třídě puberťáků. Jen podotýkám, že pokud se chcete svému dítěti pomstít, tohlejecesta. Zaručeně. Obzvlášť, když ho ještě vezmete na rodinnou výchovu na individuální doučování doma. Přibližně kolem devatenácti se začaly mé křesťanské kamarádky z Čech vdávat a mít děti. Nedalo mi to a jelikož žiji v Británii, zašla jsem se na názor zeptat místního kněze. Vysvětlila jsem mu svou situaci s přítelem a zeptala se, jestli si myslí, že můžu k přijímání. Usmál se na mně a řekl: „A jak to cítí vaše svědomí?“ Byl to asi jeden z nevíce osvobozujících zážitků v mém životě. A zvláštní je, že v Britské katolické komunitě to nikomu nepřišlo divné, naopak. Když jsem jim řekla svou zkušenost z domova, zírali na mě s otevřenou pusou. A proč se tady v těch vzpomínkách nimrám? Chtěla bych předeslat zamyšlení.
Otázkou je, k čemu tento doslovný výklad šestého přikázání vlastně slouží. Oficiální vysvětlení, je ochrana života a rodiny. Je pravda, že abstinence je nejlepší antikoncepce. Vzhledem k tomu ale, že nejsme stroje a život přináší různé situace, těžko se to dá takhle jednoduše smést ze stolu. Co když je pár sice sezdaný, ale další děti nechce / nemůže si dovolit? Nebo, co když je jeden z partnerů nevěřící? Nebo je pro partnery na závazek typu „svatba“ příliš brzo? A jak to, že když jsou nevěřící oba, řekněme šest let spolu žijí, potom se vezmou a jejich závazek je mnohem pevnější a opravdičtější, jelikož je výsledkem dobrovolného rozhodnutí? A co když je pár nesezdaný a dětem se nebrání? Tak trochu mi to smrdí spíš šikanou a strojenými pravidly zbavenými lidskosti. Přijde mi to nebezpečné. Podobný přístup nejen člověku neumožňuje poznání o ochraně, ale jak je známo, zakázané ovoce nejvíc chutná a znám řadu teenagerů (dokonce i nejen teenagerů bohužel), kteří si takhle zničili život pro sebe i svoje dítě. Ještě nebezpečnější mi přijde propagovaná metoda přirozeného plánování rodičovství, při které má průměrná žena téměř jistotu, že otěhotní během prvních dvou měsíců. Tabu doprovázené pocity hanby a viny z tématu dělá zákaz masturbace, který podle mého názoru těžce zasahuje do soukromí každého jedince a stojí v cestě zdravému a naplněnému partnerskému sexu. A to nemluvím o potenciálních rozbitých vztazích, pocitům viny, hanby a frustraci vedoucí k závislostem, ztracené schopnosti mít orgasmus kvůli mentálním náboženským barierám a řekla bych, že je tu i velké riziko psychických poruch. Nepřijde mi, že by to takhle bylo správné. Jako u každého pravidla by mělo být jasné, před čím nás má chránit, řekněme v tomto případě před nechtěným těhotenstvím, nemocemi, ale i závislostmi, depresemi a vyhořením. Pokud ale k ničemu takovému nedochází, nechápu, proč by to měl být hřích.
Názor církve se ve věci tělesné intimity drasticky změnil od dob, kdy jsem vyrůstala. Vzpomínám si, jak jsem se doslýchala o kondomech jako o těžkém hříchu a o homosexuálech jako o „nemocných“, kteří by se měli převychovat (např. Španělsko mělo ozdravná střediska pro tento účel) Díky Bohu, že je to za námi. Co mi ovšem přijde alarmující, že zmíněný otec z naší farnosti nedávno povýšil na jeden z nejdůležitějších církevních postů. Možná svůj přístup změnil, nevím. A opravdu doufám, jinak je to děsivé. V jednom kuse slyším, jak se polovina manželství rozpadne. Ono to možná bude tím, že to často mohou být manželství nedospělá, uzavřená z povinnosti, místo z lásky, mezi dvěma dětmi, které v té době neznaly dost dobře ani samy sebe, natož svého partnera. Toho chce církev v Čechách docílit? Pochybuji. Chci věřit, že církev je tu, aby podporovala mezi partnery lásku, zodpovědnost, závazek, komunikaci, osobní rozvoj a svobodnou vůli. Také vzdělání o lidském tělu, sebepoznání, a umění být ve vztahu zranitelný a otevřený druhému. A věřit v Boží odpuštění. Protože tohle jsou základní kameny ke spokojenému životu a netraumatizovaným dětem. A jenom svatba před sexem tohle nikomu nezajistí.
