Pojem „násilí“ zůstává v naší zemi jedno z největších tabu, přitom je to právě sdílení zkušeností a otevřená diskuze, co obětem nejvíce pomáhá.
Nejčastější reakce veřejnosti, se kterou jsem se setkala, bývá zděšení, rozpaky a bezradnost, případně záplava nevyžádaných rad a následný útěk. Nicméně málokdo si je schopen připustit, že jsou to často hlavně okolnosti, které staví lidi do pozic násilníků nebo obětí a zdaleka ne vždy jsou věci tak, jak se zdají.
Domácí násilí je dalekosáhlý pojem a zdaleka nezahrnuje jen fyzické týrání. Již méně známou kategorií je inásilí psychické, které je mnohem více skryto a dá se jen velice těžko identifikovat. Přesto je natolik závažné, že je schopno u obětí způsobit trvalé psychické obtíže, včetně posttraumatické stresové poruchy. Patří sem například verbální ponižování napadané osoby, nazývání nežádoucími jmény (a to i v případě, že se tak děje „z legrace“), neustálá kritika a útoky na charakter (např. "Ty nikdy nepomáháš doma!“ „Ty pořád jenom sedíš,“ slova „nikdy“ a „pořád“ nejsou pravdivým obrazem skutečnosti a jsou použita tím pádem spíš jako nástroj síly.) Mezi psychologický teror patří i křičení na druhého, případně kletby, obzvlášť pokud oběť zažívá pocity strachu a hanby. Řadí se sem i neustálé poučování, shazování na veřejnosti, odbývání a zanedbávání potřeb druhého, sarkasmus a bolestivé vtipy ,případně nevhodné poznámky o osobnímu vzhledu.
Dané charakteristiky platí stejně, ať už se násilí odehrává mezi partnery, sourozenci, rodiči a dětmi, učiteli a žáky, nadřízenými a podřízenými, nebo dospělými dětmi a jejich rodiči v seniorském věku,a to ani pokud se agresor cítí v právu. Stručně a jednoduše: účel nesvětí prostředky. Jakékoli snižování hodnoty druhé osoby má drtivý dopad na psychiku a v harmonickém vztahu by se to nemělo stávat. Násilí je třeba se postavit nebo obětovat vlastní charakter i naději na budoucí štěstí. To, zda se jedná o psychické násilí je zcela závislé na tom, jestli tak bylo vnímáno svým subjektem. Jak je jasně vidět z uvedeného výčtu, psychické násilí u nás zůstává opomíjeno, dokonce často i omlouváno, a to i přes to, že bývá zpravidla prvním varovným signálem u osoby schopné i násilí fyzického. Myslím, že společnost by podobné chování měla mnohem častěji výslovně odsuzovat, tak jako je to u našich západních sousedů. Ani fyzické násilí se u nás netěší přílišné pozornosti, přestože statistiky a osobní zpovědi (když už se k nim člověk dostane) působí jak z hororu. Jako vždy totiž, jedno souvisí s druhým...
Přitom je to právě de-stigmatizace tématu domácího násilí, která by podle mého názoru pomohla obětem týránípřekonat pocity izolace, hanby a falešných výčitek svědomí a dovolila jim věřit svému úsudku i okolnímu světu a změnit svou situaci. Je totiž smutnou pravdou, že obětí i agresorem by se mohl za dostatečně nepříznivých podmínek stát téměř každý z nás a je proto naší povinností zdržet se jakéhokoli soudu vůči lidem, kteří se stali obětí teroru nebo šikany. Věřím, že často je to jen slovo přijetí a povzbuzení, co podobní lidé potřebují nejvíc k tomu, aby znovu uvěřili v existenci dobra a našli odvahu vydat se hledat lepší život.
