Již nějaký čas se ke mně donášejí především od mých Katolických přátel alarmující svědectví o nové církvi působící na území České republiky jménemSinčchondži.
Její členové údajně cílí na mladé křesťany a osoby duchovně hledající a skrze důmyslnou manipulaci nad nimi v poměrně krátkém čase získají kontrolu. Postupně je pak zela izolují od přátel i rodiny. Členové mimo jiné odevzdávají sektě desátky v přibližné výši desetiny svých příjmů. Způsoby jak nové členy nalákat se různí. Příslušníci sekty se například staví jako autority ve výkladu Bible a skrze uměle navozené pocity viny lákají své oběti na pravidelné Biblické semináře. Nemusí však zdaleka jít jen o příslib intelektuálního naplnění, členové sekty útočí i na nižší pudy a pořádají grilování či člověka osloví s nevinně vypadajícím dotazníkem. Sinčchondži je terčem kritiky nejen za svůj agresivní způsob získávání následovníků, ale i za klamavá a často i lživá učení, skrývání většiny svých aktivit před širší veřejností a zjevnou manipulaci.
Nedávno jsem byla svědkem diskuze na téma, co může Katolická církev udělat pro to, aby své příslušníky ochránila před nebezpečím, kterému jsou ze strany podobných organizací vystaveni. Odpověď je podle mého názoru až překvapivě prostá.
Katolická církev se sama musí přestat chovat jako sekta.
Sama jsem byla vychována ve víře a přestože jsem musela spousty názorů z dětství drasticky přehodnotit, i nadále se považuji za Katoličku. Nicméně stav, v jakém se moderní církev nachází mi příjde nejen absurdní, ale alarmující a často až nebezpečný. Papež František společně s mnoha dalšími, v naší republice je to např. Msgr. Tomáš Halík, horlivě pracuje na změně, která je nezbytná, pokud nechceme ztratit cenné hodnoty a moudrost, které v sobě tradice nese. Také řada církevních činitelů se snaží vyvrátit mylné a často i škodlivé přístupy k náboženství. Pravdou ovšem je, že se s problémem stále potýkáme víc než by se zdálo. To, že Korejská sekta může slavit byť i minimální úspěch je další z příznaků mnohem většího problému.
Jsem toho názoru, že nadešel čas, kdy by se jak církev, tak i věřící konečně mohli pokusit zdržet operování s pocity strachu, obligace a viny jako nástrojů běžné komunikace. Netvrdím, že je to takto vždy až všude, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že tyto problémy pořád jsou, a až příliš často se opomíjí. Jsem toho názoru, že je třeba nejen se podobné komunikace vyvarovat, ale i jasně a explicitně se proti ní vymezit. Mám totiý dojem, že stále převládá obecná představa 'Správného Katolíka', kterému říkám pracovním názvem 'robot'. Každou neděli do kostela, ráno a večer pomodlit, sem tam počíst Bibli, pravidelně ke zpovědi a na otázky nás smrtelníků odpovídat 'Ježíš tě miluje'. Bohužel, tohle pro mě není život.
Mám dojem, že stavíme příliš na pravidlech bez toho, abychom trávili čas přemýšlením, před čím nás daná pravidla chrání a jaký mají smysl. A odpověď 'před peklem' pro mě s prominutím není důvod hodný dospělého člověka. Neřekl snad Ježíš 'Nebojte se'? Proč tedy máme poslouchat o peklu? Nedal nám snad Bůh svobodu? Tak proč máme příjmat věčné kárání, o tom, co děláme špatně, bez toho, aby naší situaci dotyčný vůbec rozuměl? Neřekl snad Ježíš 'Nesuďte a nebudete souzeni'? Tak proč si tolik věřících klade za měřítko jak dobrý je kdo Křesťan podle toho jak často chodí do kostela? Chybí mi odpověď na každodenní dilemata běžného života. Proč tak málo diskutujeme o jiných náboženstvích? Je opravdu nutné se tolik izolovat od zbytku společnosti – jak ostatních vyznání, tak i takzvaných 'nevěřících'? Často si připadám, že v katolických kruzích se mluví jakýmsi kódovým jazykem, který je mi zcela nečitelný a skeptika ve mně dokonce děsí. 'Ježíš tě miluje.' To je hezké, a co dál? Tenhle fakt mi sám o sobě moc nepomůže, naopak, spíš ve mně podobné fráze vyvolávají otázky, zda si tu nekonstruujeme jakési vzdušné zámky, zatímco se tajně bojíme smrti a jestli nám to opravdu za to stojí. Myslím, že špatně pochopená podstata modlitby je stále velice rozšířená a že stejně tak není dostatečně vysvětlená ani podstata zdravé spirituality, například, že každý musí najít Boha nejprve v sobě. Že je to v první řadě osobní vztah člověka s Bohem a ne s jeho zpovědníkem. Srozumitelná komunikace prostá nic neříkajících frází a citátů se téměř vytratila.
Vidím i další problém. Občas mám z našeho společenství pocit až určité arogance. Názory typu 'Jelikož ostatní náboženství neuctívají Ježíše, jsou na nižší úrovni než my,' považuji za alarmující. Nebyl to snad Ježíš, kdo přišel představit myšlenku porozumění, tolerance a přijetí pro všechny? To znamená – úplně všechny? I pro ty, které rozčiluje nechávat se bez diskuze poučovat? Třeba k nim i sám svým specifickým způsobem promlouvá, co my víme, že?
A další otázka, která mne pálí - k čemu je v moderních podmínkách vlastně celibát? Nenavádí spíš duchovní k tomu, aby v modlitbě hledali únik od své osamělosti a nenaplněné základní lidské potřeby? A jak může duchovní, který takto uniká sám před sebou informovaně vést ostatní bez projekce vlastních zranění? Vždyť jsou to taky jen lidé, je život v povinném celibátu v dnešní době bezpodmínečně nutný pro každého kněze?
A ta poslední, nespíš nejkacířštějější myšlenka – proč tak často a rozjásaně mluvíme o Bohu jako jistotě, když žádný důkaz nemáme, nebo ano? Nebylo by zdravé přiznat si s pokorou vlastní dávku pochybností a temnoty s cílem o ní diskutovat, najít nové úhly pohledu a posunout se dál? Věřím, že i tato stránka patří k zdravé spiritualitě, která nepředstírá.
Závěrem chci říct, že věřím, že církev by své příslušníky měla vést především k tomu kriticky myslet a ne slepě poslouchat. Nedávno jsem poslouchala přednášku profesora Jordana Petersona, autora bestselleru 12 Pravidel pro život a profesora psychologie na Torontské univerzitě. Mimo jiné nastínil myšlenku, že pokud lidská potřeba zdravé spirituality není naplněna, lidé se snaží ji uměle nasytit a obrací se k autoritativním strukturám. Taková víra je však psychicky patologická a je jedno, jakou církev člověk následuje. Jak matoucí to musí být pro všechny, kdo příjdou do styku s touto temnou podobou Katolické církve. To, že pak nedokáží rozlišit zdravé duchovno od sekty vyhrožující Apokalypsou je pro nás Katolíky velice špatným vysvědčením.
