Byl zatažený šedivý den krátce po poledni, na hlavní ulici panoval shon každodenní Prahy. Maminka s kočárkem se zrovna vracela z procházky se svým ročním dítětem, když si všimla že zevnitř u vchodu do jejich panelového domu stojí
dvojice. Cizí muž zanedbaného vzhledu se tyčil nad jakousi ženou a bezostyšně ji bil do tváře.
Zděšená maminka v šoku na muže vykřikla, aby toho nechal, načež útočník vyrazil ze dveří a za křiku sprostých výrazů se rozběhnul za ní. Když si po chvíli uvědomil přítomnost svědků na ulici, svůj útok stáhnul a společně se ženou, kterou předtím bil, zmizeli uvnitř domu.
Daná maminka, někdo, koho mimochodem osobně znám a kdo je mi blízký, celá otřesená volala policii.
Ohlásila se policistka neurčitého věku. O zdraví a psychický stav plačící maminky neprojevila sebemenší zájem, chladně se jen zeptala, zda si daná zmlácená osoba něco přeje. Vzhledem k tomu, že dotyčná nebyla v okolí, policistka si jen povzdechla na adresu volající maminky.
`Jen další člověk, co se míchá do věcí cizích lidí. Do věcí, po kterých mu nic není.`
Pak už jen podotkla, že policie s tím nic neudělá a neomaleně se zeptala, proč vlastně maminka pláče, a zda bere nějaké prášky? Očividně by je totiž prý potřebovala. S tím jejich hovor skončil a zmíněná maminka se vrátila do domu. Do stejného domu, kam předtím odešel násilník.
Když vyprávění poslouchám, těžko se vyhýbám náhlému pocitu těžké frustrace. S naší policií je něco hrubě v nepořádku, když považuje násilí za bílého dne na očích veřejnosti za problém někoho jiného. Daná policistka nejenže prokázala dechberoucí cynismus. Kromě toho také naprosto zanedbala skutečnost, že matka s kočárkem byla za bílého dne verbálně napadena u dveří svého domu s přímou hrozbou fyzického násilí. Nejen že se policistka nepostarala o její bezpečí, dokonce na ní sama spáchala formu psychologického násilí, zvaného `gasligting` (forma manipulace, kdy se pachatel snaží zpochybnit v cílovém jednotlivci jeho vnímání reality nebo jeho zdravý rozum).
Jistě, domácí násilí je komplikovaný problém, který musí řešit v první řadě oběť sama. Neznamená to však, že okolí má prázdné ruce a jen proto, že je to `problém někoho jiného` mají právo před ním zavírat oči. Naopak, často stačí velice málo, i malá podpora či prokázaná sympatie dokáže člověku v tísni pomoci najít odvahu svou situaci řešit.
To nejmenší ze strany policie by bylo poslat do dané oblasti v následujících dnech čas od času hlídku, aby ukázala svou přítomnost. V oblastech s panelovými domy by se to vyplatilo tak jako tak již dávno. Poněkud proaktivnější, ale stále zcela normální by mi přišlo, přijet na místo, sepsat protokol a vyhlásit pátrání po neznámém pachateli. Už to by pravděpodobně stačilo pro vyslání varovného signálu a zase tak moc úsilí by to nestálo. Nic z toho se nestalo, naopak, policie nešetřila výmluvami, proč údajně nemohou udělat nic.
Přitom by možná řadě obětí domácího násilí pomohlo i pouhé vědomí, že se u policie nesetkají se stejnou formou psychického teroru, jaké se jim dostává od násilníka. K tomu by jistě bylo přínosné se vzdělat v umění krizové komunikace. Techniky byly přitom již dávno v literatuře detailně popsány (např.zde) a naivně jsem si myslela, že by s nimi policejní operátoři mohli být alespoň v základech obeznámeni.
Žádám toho opravdu tak moc?
