"Bacha, to jsou hrobaři," řekla mi manželka, když jsem nadával na jednoho váhavého řidiče v křižovatce.
Nejdřív jsem nechápal, ale potom mi to došlo. No jo. Jsou tady Dušičky. Památka zesnulých. A s nimi šílenství na silnicích. Sváteční jezdci vyrazili i s rodinami. Jednou za rok vytáhne české obyvatelstvo houfně na hřbitovy. Uctít památku svých předků, oprášit jim hrob.
Přiznám se, že já se zase vyčleňuji. Na hřbitov nechodím. Místo s urnou bych asi vůbec nenašel. Nemyslím si, že jednou za rok splnit povinnost, když mi kalendář řekne, že to je správně. Účastnit se té davové psychózy, ometat hrob a krást si se soudem kytky. Já si nosím vzpomínky na své blízké v srdci. Nechci, aby to znělo nějak pateticky, ale prostě je to tak. Když si vzpomenu, nepotřebuji k tomu konkrétní místo ani datum v kalendáři.
Tak jsem uvažoval, jak to bude se mnou. Zkusil jsem si představit, jaké by to bylo "jít do země". Nechat se pohřbít v rakvi. Ležet tam dole v truhle, pěkně ztuhle. Nemoct si ani pokrčit kolena. To tedy ne. Do toho nejdu. Stejně dnes frčí nechat se spálit. V budoucnu o nás archeologové řeknou, že jsme byli lidé žehu. Takže to dopadne takhle. Smetou mě z roštu, nasypou trochu do piksličky a když budu mít štěstí, ta moje bába si mě vezme domů. Pěkně budu ze sekretáře koukat na televizi.
Jenže, co když si dovede domů nějakého dědka? Na to teda nejsem vůbec zvědavej. Tak to taky ne. Ještě bych skončil zavřenej někde ve skříni.
Takže - nechám se rozprášit.
Pěkně pomaloučku rozsypat ten můj popel po paloučku. Když budu mít štěstí, foukne vítr. A já se kouknu na stará kolena do světa. Budu tak trochu všude. Jo, tak takhle bych to chtěl.
A až moje žena a děti na Památku zesnulých vyjdou ven, ať zkusí na chvilku zavřít oči. Ucítí možná větřík. Takové jemné pohlazení po tváři. Nemusí se bát.
To jsem je jen přišel pozdravit.
Když jsou ty Dušičky.
