Lopatu, respektive posunovačský praporek, jsem odložil v roce 1987. Konečně jsem šel dělat práci, úměrnou mému vzdělání.
Komanč si myslel, že jsem si pohoršil, jelikož jsem z dělníka přešel k pracující inteligenci. Já jsem to chápal jako vstup do života, protože věčně hoblovat na vagónech by asi nešlo a o revoluci se nám ani nesnilo. Začal jsem ve fabrice jako mistr stavební údržby.
Dva zedníci těsně po vyučení, kteří mi jasně dávali na jevo, že mám být rád, že je mám, a že oni jsou ta dělnická třída, která hýbe světem. Postarší cikán, který uměl uříznout sklo a tak byl velice váženým člověkem. Oficiálně u mě zaměstnán jako sklenář, viděl jsem ho velmi málo. To víte, tenkrát sehnat sklenáře byl problém a každý měl doma něco, co bylo potřeba zakytovat, přiříznout. A když ne doma, tak na chatě. To nemluvím o stolařích, které jsem i se stolárnou vyfasoval. Jeden byl absolutní opilec. Paradoxně jediný měl všechny prsty, snad že v opilosti nepracoval. A to bylo pořád. V regále s materiálem měl plotnu polystyrenu, tam jsem ho vždycky zkontroloval. Jestli je v práci. Další měli tolik zakázek, že jsem je prakticky neviděl a firemní výrobu mi zajišťoval brigádně důchodce. Stejně se jen stloukaly bedny na stroje, které odputovaly do některé bratrské země jako například Mongolsko, a tam v širých stepích stroje zrezivěly. Bednami zřejmě zatopili místní pastevci. Ale určitě k ničemu jinému ty součásti pekárenské výroby neposloužily, jelikož to hlavní - pekárna, tak to tam chybělo.
Pak jsem měl ještě malíře. Prima chlap, až na epilepsii, kterou si neléčil. Takže nemohl do výšek. A jsa poučen lékařem, na žebřík odmítal vylézt. Ovšem místo braní prášků taky chlastal. Takže se mi občas stalo, že se procházel po střeše fabriky a kochal se výhledem. Jinak prima chlap.
Ještě nezajímavý zahradník, který opravdu občas chodil s kosou a pak Haf.
Jednoho rána se přede mnou zjevil. Klepal se jak ratlík, asi nervozitou, huberťák až na paty, uhýbal očima. "Mistře, prosím, vemte mě, nikde mě nechtějí, právě mně pustili z lochu." Já ho vzal. Neptal jsem se proč byl zavřenej ani co umí. Asi mi ho bylo líto. A pomocného dělníka jsem potřeboval. K tomu kádru, co jsem měl, to stejně asi bylo jedno. Tak jsem ho vzal a nelitoval.
Už si nepamatuji, jak se jmenoval. Všichni mu začali říkat Haf, jelikož stále na šatně vařil v hrnci maso podezřelého původu. Nikdy nevybočil ze šedi ostatních. Nedělal, když oni nedělali(velmi často), dělal, když laskavě páni zedníci rozhodli, že teda jednu míchačku jo. Ale jenom jednu.
Až do doby, kdy jsem mu dal klíče. Nevím co mě to napadlo, ale celý život si budu připomínat ponaučení, které mi z toho vyplynulo.
Když jsem ho pověřil starostí o sklady, které k našim různým profesím patřily a předal jsem mu klíče, změnil jsem mu asi život o základů. Dostal funkci. Už to nebyl obyčejný Haf. Haf přidavač, na kterého každý houknul. Měl klíče. A s nimi moc. Vydával materiál, půjčoval nářadí, všechno měl v perfektním pořádku. Ten člověk opravdu vyrostl. Získal sebevědomí. Samozřejmě mi byl vděčný až k patolízalství za to že jsme ho přijal a navíc pozvedl k výšinám moci. O to jsem mu tak nestál, ale nedalo se tomu uniknout. Ovšem vůči druhým to bylo jinak. On měl ty klíče, on měl tu moc. On rozhodoval. A taky si to vychutnával a zneužíval toho.
Kdo by mu to mohl zazlívat. Pro mne to bylo pouze pozitivum, měl jsem pořádek a jistotu, že Haf mi pohlídá materiál a majetek. A životní zkušenost, jak může člověka změnit i minimální funkce. Možnost mačkat tlačítko, které druzí potřebují mít stisknuté.
Na tohle jsem si vzpomněl, když mi admin odstranil článek. Blog, který se mu nelíbil. Pokoušel jsem se s ním chvíli licitovat. S ním i s jeho kolegyní, Janou z Arku.
Pak jsem ale mávnul rukou a vzpomněl si na Hafa.
Jo když dáš člověku funkci a s ní moc, teprve potom poznáš co je zač.
