Žena za volantem

Jsou auta řízená ženami skutečně auty bez řidiče? Hluboce s tímto tvrzením nesouhlasím. Tu a tam však zapomenu zatáhnout ruční brzdu. A pak už jen pozoruji, jak auto bez řidiče pomalu couvá do sousedova naleštěného Mercedesu.

Dnes ráno mi muž přeposlal email s titulkem „Zase to auto“. V příloze byla pokuta za špatné parkování. Doručena byla na jeho pracovní email. Jednu nevýhodu služební auto má. O mých řidičských trapasech se dozví ještě mužovi kolegové. Je to pokuta z farmářských trhů. To mě ta zelenina na Jiřáku vyšla zatraceně draho. Městská policie na Žižkově taky očividně podražila. 500 Kč jsem za špatné parkování ještě nedostala, hudruju si pod vousy.

Minulý týden jsem škodovku odřela při parkování v naší garáži tak nešťastně, že jsem Vojtu musela vytahovat z autosedačky druhými dveřmi. Měsíc zpět jsem zase prorazila pneu u obory Hvězda. Kde se stala chyba, ptám se?

Vzpomínám na prozatím jeden ze svých největších auto moto trapasů. Je čtvrtek večer, jaro, rok 2015. Zvoní mobil a na obrazovce se objeví Máma. Asi něco zapomněla, pomyslím si, protože jsme spolu hovořily asi před hodinou. Kliknu na přijmout hovor a shovívavě říkám: „Ano, mami? Něco jsi zapomněla?“ Z vystrašeného tónu hlasu je mi ihned jasné, že se děje něco vážného. Máma spustí: „Před chvílí tady zvonila policie a chtěli s Tebou mluvit!“ Vytřeštím oči a říkám si, že jde o nějaký omyl. Nechápavě odpovídám: “To je nějaká blbost. Proč by se mnou chtěla mluvit policie. A proč chodí na adresu mého trvalého bydliště ve čtvrtek večer?“ Máma se však nedá a odpovídá: „Prý jsi odjela z benzínové pumpy bez placení. A máš se dostavit na stanici na výslech. V pátek večer. Vysvětlila jsem jim, že bydlíš v Praze.“

Udělalo se mi mdlo. Každopádně jsem připravena bojovat a dokázat svou nevinu. Anebo že by se mi přeci jen, zcela neúmyslně samozřejmě, podařilo zapomenout zaplatit benzín? U osob chaotických, vracejících se domů při cestě na schůzku alespoň třikrát, by podobná situace mohla nastat, přemítám. V hlavě si sestavuji scénář: Tankuji, vejdu do prodejny, uvidím nějakou dobrotu, k tomu dostanu chuť na kafe, objednám si, zaplatím jen jídlo a odjíždím. Tento scénář by se čistě teoreticky mohl odehrát. No, uvidíme, co se dozvím u výslechu.

Je pátek večer. Rovnou z práce vyrážím na Vary, doma vysazuji psa a mastím na policejní stanici. Zazvoním na dveře, na stanici funguje již noční provoz. Zahlásím, jsem ta a ta a jdu na výslech. Příslušník se zasměje, zmáčkne bzučák a pustí mě dovnitř. Vyjdu schody. Pan policista mě naviguje dál, do prvního patra. Říká: „Pan kapitán už na Vás čeká.“ Kapitán?! Podlomí se mi kolena. Šmarjá panno, to bude asi vážné. S malou dušičkou vyšlápnu patro. Z kanceláře ležící naproti schodům se ozývá: „Pojď dál.“ Panebože, on mi ještě tyká. To bude nejspíše takovej ten zlej policajt, pomyslím si. Vejdu a zpoza stolu vstává obrovský dvou metrový zarostlý medvěd, který si mě od hlavy k patě měří. Najednou se začne smát a řekne: „Ahoj, dlouho jsem Tě neviděl.“ Z ostrého policisty se vyklubal sousedovic Karel, se kterým jsme si jako malí hráli na jednom pískovišti.

„Ty jsi kapitán u policie?“, odpovídám. „To jsem ráda. Já se začínala bát, že mě tady budete mučit.“ Reaguje: „Když jsem viděl tvé jméno, chtěl jsem vše vyřídit osobně. Protože máš trvalé bydliště ve Staré Roli, tvůj případ spadá do kompetence naší policejní stanice.“ „Děkuji, vážím si toho,“ odpovídám. „Co jsi to prosím Tě vyváděla?“ ptá se.

Odpovím dle pravdy: „Netuším!“ Vyprávím svou hypotézu o kávě a croissantu. Podá mi předvolání, udává přesnou adresu čerpací stanice a datum nešťastné události. Jedná se o benzinku na Plzeňské ulici a první červnový víkend předešlého roku. Jsem z celé věci poněkud paf. Poradí mi, že si mám vyžádat kamerový záznam. Pro ten však musím zpět do Prahy. Jedná se o městskou část Praha 5, kde shodou okolností nyní bydlím. Ještě probereme, jak jde život, co dělají rodiče, děti, sourozenci. Rozloučíme se a o mnoho klidnější se vydávám k domovu. Karel mi totiž ještě vysvětlil, že škoda způsobená do částky 5000 Kč není trestný čin, nýbrž jen přestupek. Zaplať pán bůh, že nemám hummera, tam by plná nádrž možná pět tisíc vydala, pobrukuji si.

Po návratu do Prahy se telefonicky objednám k paní praporčici Modré. Dostavím se včas, na policejní služebnu zastrčenou mezi panelovými domy, v budově, předpokládám, bývalé mateřské školky. Paní praporčice je milá, upovídaná a zve mě srdečně do své kanceláře. Říká, a spíše než se ptá, konstatuje: „Vy jste tedy chtěla vidět kamerový záznam?“ „Ano,“ pípnu.

„Tak se posaďte. Podíváme se na to spolu“. Spouští tlačítko play. Na obrazovce se objevuje záběr na stojan číslo 1. Potlouká se kolem něj očividně otrávený zaměstnanec pumpy, čekající na možnost přivýdělku. Najednou přijíždí můj stříbrný Svišť. Zastavím, vyjdu z auta a chci tankovat. V hlavě mi probleskne: Ty džíny, co mám na sobě, jsou teda nic moc. Rychle se však vrátím do reality video záznamu. Pán, který se potlouká u stojanů, viditelně ožívá a ujímá se mne. Vehementně nabízí svou asistenci, kterou stejně odhodlaně odmítám. Nenechá se však jen tak zviklat a zkouší to dál. Na kamerovém záznamu kývám hlavou zprava doleva ve znamení odmítnutí. Beru do ruky tankovací pistoli, zasouvám ji do auta a nabírám benzín. Pumpař se stále nevzdává a pro změnu mi začíná omývat okna. Ohradím se. Dotankuji. Rychle sedám do auta a naštvaně před dotěrným pumpařem odjíždím. Zaměstnanec benzínky se zarazí, ještě za mizejícím autem mírně popoběhne a zamává rukou. Paní praporčík Modrá se náramně baví, možná lépe než u pana Beana: “A on za Vámi ještě běžel,“ láme se smíchy v pase.

Strašně se omlouvám. Odpoví: „Mně se neomlouvejte. Hlavně prosím zaplaťte dlužnou částku na inkriminované benzínové pumpě.“ A dodává: “Nic si z toho nedělejte. Takových jako Vy tady máme! Většinou se tedy jedná o pány.“

Nasedám do auta a vydávám se s malou dušičkou k čerpací stanici. Vejdu do obchodu a zamířím k pokladně. Na dotaz, co si dáte, vysvětluji polohlasně celou situaci. Platím dlužnou částku a nechávám své telefonní číslo paní vedoucí. Která, jak jsem se během celé anabáze dozvěděla, přišla k největší újmě. Vedoucí jako osoba odpovědná musí hradit podobně chybějící částky ze svého platu.

Odjíždím s pocitem úlevy a pro příště ukládám mentální poznámku: Po každém tankování se ujisti, že opravdu zaplatíš. Asi za dvě hodiny zvoní mobil. Volá paní vedoucí z čerpací stanice. Je milá a moc mi děkuje. Okamžitě mě halí pocit hanby a lítosti, omlouvám se zase já. Rozloučíme se jako nejlepší kamarádky a zavěsím.

Od té doby, pokud je to jen trochu možné, raději tankuji u Globusu. Mají tam závoru a pokud nezaplatíte, prostě vás nepustí ven!