Všeobecně se ví, že sportovci mají spoustu pro život pozitivních vlastností. Ať už je to houževnatost, disciplína, schopnost přijmout výhru a především i prohru.Jsou však tyto vlastnosti vhodné pro vztah mezi mužem a ženou?
Třeba má kamarádka Pavla. Je tou nejaktivnější ženou, co znám. Pokud si jde zaběhat na běžkách, ujede relaxačních padesát kilometrů a po příchodu domů vymýšlí, co bude dále podnikat. Příroda je spravedlivá čarodějka. Když stála Pavla ve frontě na mateřství, dostala naděleno rovnou dvakrát. Pro její neutuchající energii to byl vhodný dárek. S jedním dítětem by se doma na mateřské nejspíš unudila k smrti.
Ještě před tím než se stala maminkou, zakoukala se do Michala. Mladík patřil do party, se kterou jsme jezdili na cyklistické a lyžařské víkendy do Krkonoš. Byl to takový sportovně orientovaný podivín. Pavle okamžitě učaroval a zahořela pro něj vášnivým citem. To, že je Michal jiný, zjistila již po prvním společném víkendu. Mladý muž doma nepěstoval dveře. Ani v koupelně. Veškeré potřeby tak před slečnou vykonával zcela svobodně a otevřeně již od prvních chvil. Pavla byla zaskočená, na druhou stranu ji těšilo, že před ní nemá opravdu žádné tajemství.
Brzy nastal květen a Giro d´Italia. Michal se doma oblékl do cyklistického dresu, bot i helmy. Zapnul sportovní kanál, nasedl na silniční kolo upevněné do stojanu a soutěžil se závodníky. Zcela překvapivě vždy vyhrál. Pavla Michala shovívě pozorovala a protože slyšela pomalu vyzvánět zvony, ne italské, ale ty svatební, mladíkovo libůstku tolerovala.
Nemohla se dočkat nadcházejícího víkendu. Jeli spolu na kola do Krkonoš, které oba tak zbožňovali. Pavla byla ve výborné formě, natěšená na další společně zdolané kilometry. První den proběhl skvěle. Ujeli desítky kilometrů a na večer ještě zbyla oběma spousta tolik potřebné energie.
Na lámání chleba došlo v den druhý. Poté, co Pavla nezvládla závěr výšlapu na Dvoračky, začaly Michalovi podivně svítit oči. Zračila se v nich směsice vzteku, zklamání a odhodlání. Neustále dokola a dokola nutil milou Pavlu zdolat nepokořený kopec. “Vrať se zpátky. To dáš. Nejsi žádný béčko. Je to jen o technice!” Řval na vyčerpanou dívku. Ta po chvíli odvětila: “Leda ve snu” a vydala se raději na oběd do místní slavné restaurace. Víkend na Dvoračkách byl jejich poslední.
Kamarádka Světlana, mi po nedávných jarních prázdninách, pro změnu nadšeně vyprávěla, jak si s manželem krásně užili ski alpiningový výšlap. “Sice jsem se tou námahou pozvracela, ale jinak to bylo fajn,” dodala na závěr.
Při této poznámce se mi automaticky vynoří vzpomínka na Dalibora. Dalibora mi před mnoha lety dohodila kamarádka Máša. “Sportovec tělem i duší. Lyžař, běžec, horolezec, cestovatel a potápí se i se žraloky!” zněl lákavý úvod ódy na bratrance. “Mistr světa v travním lyžování,” pokračuje odhodlaně. “Mistr světa v čem?” ptám se nechápavě. Asi jsem se přeslechla, říkám si. “No přece v travním lyžování,” důrazně opakuje. Vlastně proč ne, pomyslím si. Když je možné lyžovat na písečných dunách, proč by se nemohlo lyžovat na trávě.
Seznamuji se se skoro mistrem světa. Je fajn, má smysl pro humor, vídáme se čím dál častěji.V Praze napadl sníh. Nastala pohádková zima. Dalibor volá nadšeně. “Toho sněhu musíme využít! Připrav si běžky, o víkendu vyrazíme na hoďku či dvě do Hostivařského lesoparku.” Všeobecně vzato, zimní sporty mě baví, jen v nich příliš nevynikám. Ale co, běhat umím. Nějak to zvládnu, uklidňuji se.
Kolem desáté dopoledne vyrážíme na malý okruh lesoparkem. Do batohu sbalíme dvě sušenky a termosku horkého čaje. “Po cestě bude hospoda, něco k jídlu si dáme když tak tam,” zavelí šéf výpravy. Ze začátku se snažím kopírovat Daliborovo profi ladné pohyby. Po hodině toho mám dost. Začínám se ptát po hospodě. “To bychom museli druhým směrem,” odpoví nabuzeně. “Dej si sušenku,” dodá. Zakoulím očima, ale svačinku poslušně slupnu. Pokračujeme. Jízda ve stopě je očividně nuda. Průvodce se rozhodne cestu zpestřit a pokračujeme přes výmoly a hroudy s hlínou. U jedné prohlubně neudržím balanc a rozplácnu se jak široká, tak dlouhá do sněhu. Obličej mám celý bílý. Dalibor se náramně baví, smíchy v pase zlomený. Sundavá rukavice. Čekám, že mi podá ruku a zvedne mě. Mýlím se. Rukou zašátrá v kapse, vyloví mobil a začne mě fotit. Sbírám se ze země. Soptím. Vztek však po další namáhavé jízdě přechází. Je kolem jedné odpoledne, čas oběda. Mám hlad jako vlk, žízeň ani nemluvit. Čaj v pidi termosce jsme dopili kolem jedenácté hodiny. Přijedeme k hospodě, která je beznadějně plná. Přijďte tak kolem třetí, uklidňuje mě před nervovým kolapsem obsluha. Dalibor zakývá rameny ve znamení, já za to nemůžu. Vytáhne další sušenku a smířlivě mi ji podá. Zcela bez výčitek mu spořádám poslední svačinu. Vyrážíme zpět.
Na zpáteční cestě samým vyčerpáním ani neremcám, mlčím a doufám, že budeme doma každou chvíli. Ta chvíle zabere tři hodiny. Sunu nohu před nohou, každou chvíli padám. Nožky se mi klepou jako kdyby byly z rosolu. Dalibor, věříc v sílu pozitivní motivace, křičí: “Kontroluj kulturu svého pohybu!” Jsem úplně zmrzlá, bezmocná a přeju si ho zapíchnout běžkařskou hůlkou. Jen na to nemám sílu. Blázen to je, pomyslím si. A pořádně vyšinutý. Hned zítra, jestli přežiju, kamarádce Máše strašně vynadám.
Doma se vrhám do vařící vany, ve které se i tak klepu zimou a vyčerpáním jako osika. Tento stav trvá ještě několik dalších hodin. Sportovec na závěr dodá: “Svalová horečka to je. Úplně obyčejná svalovka. To za chvíli přejde.”
Druhý den ráno po pracovní poradě, nemůžu samou bolestí vstát od stolu. Nohy neposlouchají. Kolegové mě pobaveně pozorují a čekají, co ze mne vypadne. Za hlasitého hekání se konečně odlepím ze židle a poznamenám: “Příště jdu na rande už jen s knihovníkem nebo šachistou!”
P.S. Se sportovcem jsme přátelé dodnes. Namísto žen však trénuje své tři ratolesti. A nebo dítka tatínka? Kdo vi!
