O bitvě s odpadkovým košem

Patříte mezi technologické mimoně, kterým dělá problém třeba i obyčejný koš na baterky? Vítejte v klubu!

Je neděle dopoledne. Pobíhám po kuchyni. Začínám připravovat nedělní oběd. Něco mi vadí. Netuším však co… Popotahuji nosem. Náhle si uvědomuji, co je příčinou mého neklidu. Zápach. Jen nevím, odkud se šíří. Zkušená maminka míří nejdříve k dítěti a poté k odpadkovému koši. Dítě spí a tak jen nakukuji opatrně nad odpadkovou nádobu.  Jemně se nadýchnu a nic. Necítím žádný odér. Plíny to tedy nebudou.

Otevírám lednici, jestli se tam čirou náhodou neukrývá nějaký nazelenalý poklad. Neskrývá. Lednice je taky v pohodě. Co skříňka se zeleninou na druhé straně kuchyně? Složitě přes dětskou pojistku otevírám skříňku. Kontroluji obsah. Zjišťuji, že je zelenina v pořádku. Narovnám se a rozhlížím. Pátrám očima po kuchyni a obýváku. Přemítám, odkud asi vítr vane. Oči se zastaví na barovém pultu. Na dřevěné desce stojí váza, ve které sesychá míchaná květina. To je ono! Příčinou mého neklidu jsou květiny ve váze zakoupené minulý týden v blízkém Lidlu. Přiblížím hlavu. Bez sebemenších pochybností vím, že tentokrát je to správná trefa. Dívám se na vázu. Karafiáty ještě drží ve vzpřímené poloze. Ostatní květiny, netuším, jak se jmenují, vypadají jako slaměnky nebo se jim hlavičky vyčerpaně sklonily až k barovému pultu.

Zvedám vázu. Přesouvám se k odpadkovému koši, na který mávám. Sezam se otevírá. Bleskově, avšak opatrně vybírám svázané květy a mířím do útrob odpadkového koše. Ten je však rychlejší. Ještě než stihnu vložit květy s jejich páchnoucími, mokvajícími mokrými stonky do koše, mě jako obvykle předběhne víko koše. Víko se bleskově zavírá. Mou ruku společně se smradlavými stonky vyhodí automatickým pohybem ven. Zásah! A to přímý. Zapáchající voda ze stonků končí na mojí bílé mikině, domácích džínech, na dřevěné, čerstvě vytřené podlaze a krémové kuchyňské lince.

Zahřmím: „Ten koš půjde z domu!!! Nenávidím ho!“ Václav se jako obvykle začne smát. Automatický odpadkový koš na baterky byl totiž dárek od jeho rodičů. Tchýni již léta podezírám, že tento danajský dar, byl její nápad.

Muž se svého daru nehodlá vzdát a brání ho: „Ten koš funguje báječně. Vada je pouze u jeho uživatele.“ Jenže já se nevzdávám nikdy a pokračuji. „Ztrpčuje mi život několik let. Ty ho stejně používáš výjimečně. Odmítám ho mít dál pod střechou. Jestli mi chceš udělat opravdu radost, kup mi ke čtyřicátým narozeninám nový, mechanický. Ten koš ale půjde, tak či tak!“ vztekám se dál.

Muž poznamená: „Už vidím Tvé kamarádky, kterým na otázku, co jsi dostala ke čtyřicátinám, odpovíš, že koš na odpadky.“

Vstane a asi po sté mi začne vysvětlovat a názorně ukazovat, jak koš funguje. „Je to jednoduchý. Zamáváš. Koš se automaticky otevře a zase zavře. Pokud chceš, aby zůstal otevřený, musíš zmáčknout tlačítko.“ „To jsem udělala, přeci nejsem pitomá“, opáčím. Odpoví: “Mně to funguje.“ „Mně ne,“ trvám na svém. „Asi jsi se moc naklonila a dřív, než jsi zmáčkla tlačítko, tě koš uviděl. Musíš zmáčknout tlačítko tak, aby tě nestihnul zaregistrovat pohybovým čidlem“. Opět se mi hrne krev do tváří, začínám mít černo před očima a vztekle odvětím. „Je mi jedno, jestli mě viděl dříve nebo ne. Půjde. Nesnáší mě a já nesnáším jeho. Vyber si, koš nebo já!“ reaguji dospěle.

Manžel odpoví: „Jednou je to koš, podruhé je to pračka, potřetí zubní kartáček, potom zase sporák… Většího technického mimoně jsem v živote neviděl.“ I tak to vypadá, že po mém několika letém nátlaku, se začíná smiřovat s myšlenkou, že koš zmizí. Už ho to taky přece nemůže bavit.

Vzpomínám, jak jsem ještě ve starém žižkovském bytě spáchala na koš atentát. Měla jsem ohromnou radost, že přestal fungovat. Po příchodu pána koše, Václava, jsem si samozřejmě sypala popel na hlavu.Ten se zamyslel, koš detailně prohlédnul, za 3 minuty opravil a otrava by zpět v provozu. Zlomyslně se skřípavě otevřel, jako by říkal: „Mě se tak lehce nezbavíš, potvoro.“

V chůvičce se mezitím začíná ozývat dětské žbrblání. Automaticky začnu přihřívat Vojtův oběd. Zapnutá plotna je povel pro psa, který doufá, že náhodou odpadne kus jídla na podlahu nebo že se možná panička slituje a podaruje jej pamlskem.

Kvído se ochomýtá kolem kuchyně, natěšeně kroutí chlupatým ocasem nad košem, sem a tam, tam a sem. Nepřítel na baterky se opět probouzí a poslušně poslouchá pokyny psího ocasu. Kvílivě se otvírá a zavírá pořád dokola. Kroutím očima. „Psí ocas posloucháš, a mě ne,“ poznamenám.

Do kuchyně se vřítí dítě, vyspinkané do růžova. Letí ke mně, tahá za triko, říká si o pozornost. Ručkou zamává nad odpadkovou příšerou, která znovu skřípavě otevírá své útroby. Rozespalé dítě se leká, padá na zem a začíná brečet. „Díky Vojto. Děkuji synáčku můj,“ pomyslím si. Zvedám svého úhlavního nepřítele, nekompromisně se dívám na manžela a odcházím. Cestou k popelnicím mě ještě párkrát profackuje víkem, které se hýbe jako startující ptačí křídla. Házím příšeru i s obsahem do černé popelnice. Ještě chvilku slyším slabý skřípot víka.

Zastavím se a vychutnávám sladkou chvilku pomsty. Nahlas říkám: „Teď si buzeruj koho chceš, kámo!“ Soused stojící u popelnic vypadá poněkud udiveně. Ale co, můj pocit výhry dnes už nikdo nezkazí!