Včerejší sledování zpráv v televizi mne donutilo k zamyšlení. Jak známo, vnímání času je značně relativní. Někdy čas utíká, pádí a běží, někdy se čas neskutečně vleče .... Dneska jsem si o konkrétní zprávě z televize povídala s lidmi, kteří o problematice vědí dost. A nebylo to povídání zrovna veselé.
Abych to upřesnila, včera ve zprávách byla i jedna o paní na vozíku, která se nemůže dostat z bytu, respektive z domu, protože je rozbitá plošina. Nemůže ani vyvenčit svého asistenčního psa. Samozřejmě se obrátila o pomoc tam, kam každý předpokládá - tedy na sociální odbor. A světe div se. Sociální odbor žádost projednává.... A asi velmi důkladně, protože na řešení problému čeká dotyčná paní už 100 dní (kam se nám ztratilo těch třicet dní na vyřizování úřadů?). Ideálním řešením by bylo vybudování nízkého výtahu - plošiny. Ale sociální odbor řeší a řeší a řešení nikde. Naprosto mne nadzvedlo vyjádření pracovnice odboru, že se to sice možná klientovi může zdát dlouhé, ale že to zas tak dlouhé není. A jsme u toho - vnímání času může být velmi rozdílné. Sociální pracovnici, s naprostým nedostatkem sociálního cítění, přijde sto dní, jako něco, co přeci nestojí za řešení. Ovšem paní, která je díky neschopnosti této pracovnice odsouzena neopustit svůj byt, to logicky musí připadat jako doba rovnající se nekonečnu. Docela by mne zajímalo, jak by se na délku řešení problému dotyčná úřednice dívala, kdyby ji někdo zamknul doma a ona měla domácí vězení do doby, než bude plošina pro invalidní paní vybudovaná. Moc bych za to nedala, že by to řešení problému raketově urychlilo.
Bohužel, toto je jen jeden příklad z mnoha. U nás je totiž možné vše. Důchodkyně na vozíku přijde o příspěvek na péči, přestože se sama ani z vozíku nezvedne a se spoustou věcí potřebuje pomoc. Samozřejmě se odvolala, načež se po měsíci dozvěděla, že k ní do bytu dorazí komise, aby situaci znovu posoudila. Pak se bude znovu projednávat, zda nárok má. Co ovšem ta důchodkyně bude dělat do té doby, než se příspěvku domůže, to nikoho nezajímá. Ten příspěvek není na to, aby si mohla někde vyhazovat z kopýtka... Ten příspěvek využívá na placení služeb asistenta a pečovatelky.
Nebo slečna, která je po obrně upoutaná na vozík. Žádala o vozík elektrický, neboť má omezenou hybnost rukou a nemá v nich příliš sílu. Ale prý na tom není tak špatně, bohatě jí přeci stačí vozík mechanický.
A dalo by se pokračovat, příkladů je mnoho. Někde v posuzování potřeb potřebných je zřetelně chyba... Ale myslím si, že především je chyba v lidech. V těch, kteří - ač mají v názvu funkce "sociální" - se chovají naprosto nesociálně a nelidsky. Neboť ti lidé, by měli za nemocné, postižené a potřebné bojovat a ne jim ztěžovat jejich už tak nelehký život.
