Pomáhá úřad? Kam?

Není tomu tak dávno, co se mluvilo o nesmyslných kontrolách v některých případech držitelů ZTP, jestli mají na tuto kartičku nárok. Že jsou podmínky příliš přísné a že dochází k nesmyslným posuzováním. Paní ministrně se nechala v médiích slyšet, že samozřejmě takové věci probíhat nebudou a pokud, tak v rozumné míře. 

     Zrovna včera jsem byla u jedné bábiny. Povídáme si, ohřála jsem jí oběd a v tom někdo zvoní. Paní pošťačka, že nese rekomando od úřadu. Po anabázi s hledáním občanky, si bábi dopis převzala a požádala mne - vážně překvapená co jí můžou chtít - abych jí dopis přečetla. Tak jsem to otevřela a přečetla. Sociálka vyzývá bábi k doložení trvání nároku na průkaz ZTP .... Bábi mne požádala, ať to přečtu ještě jednou a pak se mne zeptala, jestli to myslí vážně. Vidím, že ji to tak nějak vylekalo. Tak jí povídám, že o nic nejde, že jen bude muset zase napsat žádost a jít za panem doktorem, aby jí potvrdil jak je na tom zdravotně. "Ale, děvče, dyk nemůžu chodit, dyk se nikam nedostanu!"  - "Babí, syn vás určitě odveze. Pomůže to zařídit." Dívala se na mne a pak: "Já se na to vybodnu, copak to má cenu? Dyk jak dlouho tu ještě budu? Půl roku? Rok? Proč mi nedají pokoj?" Co jí na to říct? Bábi je 93 let, pohybuje se jen po bytě za pomoci francouzských holí. Nohy jí slouží velmi špatně, někdy vůbec. Je to paní, která se ještě umí zaradovat z maličkostí, která je ráda, když si má s kým popovídat. Ale úřad ji teda poněkud rozhodil. Trvalo mi dlouho než jsem ji uklidnila. A přesvědčila, že s pomocí syna to jistě zvládne. 

     Když jsem si pak povídala s paní pošťačkou, řekla, že už den předtím tyhle dopisy roznášela a že dnes jich má ještě asi dvacet. Všechno takovým lidem - tedy stařečkům a stařenkám. Marně přemýšlím, co tím stát sleduje. Doufám, že nikdo není tak naivní, aby si myslel, že člověk, kterému je v devadesáti přidělen průkaz ZTP a s ním spojené výhody - ano i nárok na příspěvek na mobilitu, příspěvek na péči -  že tento človíček se ve věku 93 let zázračně uzdravil? Že odhodil berle? 

     Někomu to může přijít jako maličkost. Jenže s psychikou těch staroušků to dělá divy. Ti lidé žijí s vědomím toho, že už jsou na sklonku života. Mají dost trápení s tím, že nejsou zrovna nejzdravější. Že jsou věci, které sami nemohou, že jsou závislí na pomoci druhých. Leckdy nevycházejí ven, prostě proto, že je to pro ně příliš náročné. Další věc je, že jsou špatně orientovaní. Řešení problémů s úřady pro ně může být téměř nezvládnutelné. Pokud mají rodinu, nebo k nim aspoň dochází pečovatelka, dá se leccos zvládnout. Jenže takový staroušek je schopen dopis převzít a pak ho založit a už o něm nevědět. Nebo prostě, vzhledem k věku, už má obavy z jednání s úřady. Je smutnou skutečností, že posuzování nároků - třeba nárok na příspěvek na péči - dělají lekdy lidé, kteří ani nevědí o čem vlastně rozhodují. Někteří se dokonce chovají ne zrovna nejlépe, nechápou specifika komunikace se starými lidmi, s lidmi, kteří už leckdy pomaleji myslí a mají problém pochopit, co přesně se po nich chce. Z praxe víme, že leckdy to končí tak, že se staroušci "vzdají" toho zbytku života, který mají. Je snad to způsob, který si státní úředníci vymysleli, aby se ušetřily peníze? Zní to hodně drsně, ale z praxe to tak leckdy vypadá. Jak by jinak mohlo někoho napadnout, že sebere příspěvek na péči paní upoutané na vozík, které je 78 let? Přeci si o něj může znovu požádat. Co na tom, že na podání žádosti potřebuje asistenci, protože se sama nikam nedostane? Co na tom, že nějakou chvíli zabere vyřizování na úřadě, návštěva lékařů? A co na tom, že na vyřízení má úřad tři měsíce? Podobných případů je z praxe známo hodně. 

     Ráda bych, aby si konečně někdo uvědomil, že tihle lidé, stařenky a stařečkové, se neuzdravují. Jsou vděční za to, pokud jejich stav se aspoň nějakou dobu nezhoršuje. Kde je to slibované, paní ministryně? Nebo prostě jen nevíte co se na úřadech pod vaším vedením děje? Nevím.... 

A jen tak mimochodem, formulář na žádost se ani nenamáhali k dopisu přiložit.