Stravenky patří k nejoblíbenějším zaměstnaneckým bonusům, a i když občas přijde na přetřes laškování s jejich rušením, v okamžiku, kdy se láme chleba, politici zařadí zpátečku a stravenkový byznys běží dál.
Z pohledu zaměstnance se nepochybně jedná o sympatický požitek a rozhodně nebude podporovat jeho zrušení. Rozumím tedy chabému odhodlání politiků něco na tomto systému měnit. Nedávno jsem se přesvědčila při jedné scénce v supermarketu, jak lehce se může výhoda obrátit proti jejímu poskytovateli.
Starší manželský pár se pokoušel zaplatit za nákup několika stravenkami. Prodavačka odmítla přijmout víc jak dvě. „Nemůžu jich vzít víc, tyhle položky nelze platit stravenkami.“
„To je hrozná buzerace,“ nasupěla se dotčeně zákaznice.
„Já za to nemůžu,“ pokrčila rameny prodavačka, „systém mě nepustí.“
„Já vím, že vy za to nemůžete,“ připustila madam, „ale je to hrozný, takovýhle omezování svobody.“ Znechuceně pak vytáhla objemnou peněženku a doplatila nákup v penězích.
A máme tady další naštvaný pár, který si pár dní před volbami myslí, jak je naše svoboda omezována. Schválně by mě zajímalo, koho budou tito lidi volit, pomyslela jsem si. Nejspíš nějakou partaj, která jim naslibuje, jak konečně omezí všechny ty nesmyslné unijní zákazy, jelikož stejně za všechno může EU. Konečně budeme mít svobodu.
Dotyčný pár se choval přesně podle úsloví pro dobrotu na žebrotu. Na rozdíl od vžité představy není zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnancům stravenky. Musí jim jen umožnit pauzu na oběd. Platit jim ho nemusí. Je tedy jen na něm, zda bude stravenky poskytovat. Pokud o lidi stojí a zájemci se zrovna o práci nederou, určitě rád stravenky nabídne. Tam, kde si může vybírat z davu uchazečů, bude ke stravenkám rezervovanější. Každopádně je fajn mít takové zaměstnavatele, ale žádný zákonný nárok na stravenky není. Je to jen bonus.
Žádná hospoda ani žádný krám, od supermarketu po poslední večerku, nemá povinnost stravenky přijímat. Hospody, dokonce i dobré restaurace, stravenky přijímají, jelikož nechtějí odrazovat zákazníky, byť přitom brblají, jak je stravenkové společnosti oškubávají na provizích. Obchody ze stejných důvodů placení stravenkami omezují, jelikož fakticky dostanou méně, než kdyby zákaznici platili penězi. Je to jen bonus, že stravenky berou.
Přes to všechno od pokladny odcházel navrčený pár. Na tomto banálním případu je vidět, jak každá výhoda je limitována tím, že někteří nemají jasno, kde končí jejich svoboda. Tady někde mají společného jmenovatele všechny ty řeči o tom, jak nemáme svobodu, jak jsme omezováni a buzerováni. Do prčic, k čemu je svoboda svědomí, myšlení, projevu, když nemůžu zaplatit mýma stravenkama.
Stravenky jsou umělý byznys. Podle jejich zastánců pomáhají restauracím zvýšit návštěvnost, podle poloviny restaurací jsou k ničemu, protože musí platit vysoké provize stravenkovým společnostem. Zaměstnanci je poměrně iracionálně milují, byť kdyby dostali ten samý ekvivalent v penězích, byli by daleko svobodnější v nakládání s nimi. Nemuseli by poslouchat řeči o tom, že stravenky jsou určené na teplé polední jídlo a ne na nákupy, a že stravenky jsou čistě pro jejich zdraví, aby pravidelně spořádaně obědvali.
Bohužel, co se týká zmateného chápání svobody, neplatí zdaleka jen o stravenkách.
