Pocítila jsem smutek a hrdost při právě o smrti Jaroslava Mevalda, hrdiny z bojů v Afghánistánu. Potěšily mě všechny obdivné komentáře na Idnes. Novinky nezklamaly svou pověst a byly po pár hodinách kvůli vulgaritám zablokované.
Pořád je ještě mezi námi dost lidí, kteří umí ocenit skutečné hrdinství. Odvahu těch, kteří jdou bojovat, protože ještě rozumí tomu, co znamená sloužit vlasti. Tito vojáci pochopili, že vlast neochráníme tím, že se tady zakopeme a budeme nenávidět muslimy. Vojáci na misích zajišťují bezpečnost místních a nečekají je za to vždy jen nadšené ovace.
Sobotní lidovky uveřejnily rozhovor s Vojtěchem, příslušníkem speciálních sil. Jeho příjmení a tvář nesmí být kvůli jeho bezpečnosti odhalena. Vojtěch se účastnil služby v Afghánistánu a zažil situaci, kdy se místní policisté začali až moc nápadně vracet domů. Pochopil. Před nimi byly nastražené miny. Afghánci to museli vědět. Ne naši je nepostříleli ze vzteku. Jsou to profíci, a dovedou vzít v úvahu limity místních obyvatel.
Stejně tak Vojtěch s klidem rozpráví o situaci v Mali. O místních nemají iluze. Ví, že je potřeba hodně peněz na úplatky. To, že místní průvodce prodá turistu únoscům, je realita, s kterou se musí pracovat. Přesto tam Vojtěch slouží. Je totiž přesvědčený, že to mise má smysl. Čeští vojáci jsou respektováni. Nejsou mistři světa, nechybí jim pokora a jsou schopní navázat s místními přátelskými kontakt. Není to složité. Stačí se slušně zeptat.
Díky za všechny takovéto vojáky. Za to, jak se skvěle chovají na misích. Díky také za všechny, kteří oceňují jejich odvahu a dokážou je alespoň slovně podpořit a zastat se jich proti všem, kteří idiotsky plkají o žoldácích. Potřebovali bychom jako sůl víc mentality těchto vojáků. Bez iluzí a současně s vědomím, že pomoc v zahraničí má smysl i pro nás doma. Zatímco tady hystericky panikaříme z jednoho podezřelého cizince, z kterého se vyklube poctivý americký křesťan, čeští vojáci nasazují život s vědomím, že je můžou zradit ti, kterým se snaží pomoct.
Necháváme se krmit strachem jako bychom zapomněli, že strach milují všichni totalitní vládci. Jakmile se ujal bolševik moci, první na ráně byli vojáci ze západní fronty. Ale ani odvážní bojovníci z východu nebyli vítáni.
Inspirujme se odvahou statečných bojovníků a ne strašáky vypouštěnými těmi, kdo nás chtějí dostat pod kontrolu.
