Mnichovský střelec Ali David Sonboly, syn íránských rodičů, se nejspíš inspiroval při svém řádění norským masovým vrahem Breivikem. Tím, co střílel mladé norské studenty jako protest proti muslimským přistěhovalcům.
Sonbolyho inspirace je nepříjemná komplikace schématického vidění světa. Okamžitě se rozvířily komentáře, co je to za nesmysl psát o Němci íránského původu, protože jednou íránský původ, navždy Íránec, bez ohledu na občanství. Jako by právě přesné označení původu pachatele bylo tím nejdůležitějším bodem pro pochopení motivů tragédie. Pro řadu diskutujících skutečně bylo. Pokud je totiž pachatelem někdo, kdo je jakkoliv spojen s muslimy, je možné okamžitě vytáhnout do boje proti islámu, jako největšímu zdroji zla.
Vraždy spáchané osobou muslimského původu se jeví jako daleko odpornější oproti těm, kterých se dopustí našinec. Z posledních let má na evropském kontinentě, kromě zmiňovaného Breivika, na svědomí nejvíce obětí Andreas Lubitz, který stejně jako Sonboly trpěl depresemi a nechtělo se mu zemřít samotnému, a proto o skálu praštil společně se 149 spolucestujícími na palubě. Přes smutek z obrovské tragédie zavládlo obecné srozumění, že činu tohoto typu nejde předejít. Do kategorie osamělých vlků, u nichž se ani psychiatři vždy nedokážou dohodnout, zda se jednalo o paranoidní schizofrenii, anebo těžkou narcistickou poruchu spadá též Breivik. Paranoiou trpěl i Zdeněk Kovář, vrah z Uherského Brodu. Stejně jako byli psychicky nemocní další domácí i zahraniční vrahové a vražedkyně, čímž nechci říct, že jsou automaticky nezodpovědní za svoje jednání. To je vždy věcí individuálního posouzení.
Stačí se podívat na některé komentáře Breivikova činu. Dozvíme se, že vlastně, kolem a kolem, ony ty oběti podporovaly ten multikulti svět a hrozby, na které Breivik upozornil, jsou reálné. Tohle je zásadní porucha soudnosti. Breivik je odporný ubožák, který si nevěděl rady se svou osobností a zachoval se maximálně hnusně. Navíc je to odporný zbabělec bez schopnosti jakékoliv sebereflexe. Diskutovat v souvislosti s ním o čemkoliv jiném, znamená jen přitakat jeho paranoidnímu vidění světa.
Největším nebezpečím vyplývajícím z činů všech těchto teroristů je zmatek, který zabraňuje racionálnímu rozlišování, o co přesně v jednotlivých případech šlo. Zda se skutečně jednalo o součást promyšleného boje organizovaného jako součást strategie islamistů, anebo o čin sociálně frustrovaného jednotlivce, který svoji nenávist ke společnosti potřebuje zdůvodnit ideologií, o kterou zrovna zakopl, anebo jen šílenec bez jakéhokoliv motivu a dokonce i bez snahy nějaké zdůvodnění hledat.
Omlouváním šíleností našinců a zaslepenou nenávistí vůči islámu si příliš nepomůžeme. Pokud chceme slavit úspěchy v boji proti terorismu, je prvním krokem přesná racionální analýza toho, co se stalo a teprve poté volba nejvhodnějších prostředků, kterými se bránit.
