Vydědím tě, dítě nezdárné

Možnost vydědit nezdárného potomka není žádnou novinkou, kterou přináší nový občanský zákoník. Naopak základní předpoklady pro vydědění se v podstatě nezměnily. Pracovití rodiče občas nemohou přenést přes srdce, kam se jejich dítě řítí. Na druhé straně existují rodiče, kteří děti zahrnují mezi položky svého majetku, a jejich rozhodnutí jít vlastní cestou, považují za největší životní újmu.

Vydědění je pradávným právním institutem sloužícím k ochraně rodinného majetku a nastolení přiměřené spravedlnosti v rámci rodiny. Prošlo zajímavým vývojem během období reálného socialismu. Nejprve (občanský zákoník z roku 1950) bylo možné vydědit dědice, který se dopustil úmyslného trestného činu, a to s odkazem na požadavky socialistické morálky, posléze se v roce 1964 dospělo k závěru, že institut vydědění již není potřebný, protože socialistická morálka zvítězila, načež v roce 1982 se vydědění opět vrací. Zřejmě buď chybička ve vývoji socialistické morálky, anebo pochopení faktu, že některé instituty mají univerzální platnost.

Možnost vydědit potomka má své limity. Jak vzpomíná kamarádka advokátka. Jednou se na ni obrátil klient s požadavekm zamezit dítěti, aby po něm zdědilo majetek. Pochopitelně mu nabídla sepsání prohlášení o vydědění. Dotyčný pán ovšem namítl: „Můj otec mě také vydědil, a stejně jsem nakonec všechno dostal.“ Evidentně milující se famílie.

Prioritou je vůle toho, kdo pořizuje závěť (zůstavitele). Je vlastníkem a má právo se svým majetkem volně disponovat. Může proto vydědit ty dědice, kteří mu neposkytli potřebnou pomoc, neprojevovali o něj opravdový zájem nebo vedou trvale nezřízený život. Odsouzení za trestný čin může být ostudou rodiny, ale aby to nebylo zase tak široké, je možné vydědit jen toho, kdo spáchal trestný čin za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Kdyby zákonodárce používal častěji takto působivá slova, mohlo by právo poměrně zábavnou disciplínou. Kromě toho je možné vydědit i dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že je obava, že nezachová povinný pro potomky. V tomto případě je možné vydědit právě jen tohoto marnotratníka.

Na druhé straně jsou do určité míry chráněny i děti proti rozmarům příliš panovačných rodičů (pozn. nejen jich, platí obecně pro všechny zůstavitele a jejich dědice), kteří nemohou přenést přes srdce, že dědicové si po jejich smrti budou dělat, co chtějí. Rozmary vrtošivých staříků (stařenek) právo nepřipouští: Směřuje-li doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní. Stejně se pak nepřihlíží k žádné doložce, která odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná. Z hlediska dobrých mravů jsou výslovně zakázané doložky, které by podmiňovaly dědictví nebo odkaz uzavřením či neuzavřením manželství, setrváním v manželství nebo jeho zrušením.

Až donedávna jsem si myslela, že se jedná o historický sentiment a poučku z klasických učebnic práva než mě překvapil jeden blogger úvahou o tom, komu jeho přítel dá nebo nedá dceru, a jako motivaci používal právě pohrůžku vyděděním. Myslela jsem, že středověk skončil, anebo nám na dveře klepe islám? Být jeho dcerou, vysvětlím tatínkovi, že nejsem na prodej.  

Nově není nutné sdělovat důvod vydědění, stačí vydědit a při případných dědických sporech pak prokázat, že tu důvody byly. Zákonodárce vycházel z toho, že dědic ví proč, a není třeba to zbytečně rozmazávat. Je ovšem otázkou, zda je víc dehonestující prostý fakt, že je někdo vyděděn, anebo i uvedení z jakých důvodů se stalo. Pokud o důvodech nikdo neví, může se dědic lehce domoci svého povinného podílu, pokud důvody jsou uvedeny, a soudní lidé vědí, že to bylo jinak, může to být spíše ve prospěch postiženého dědice. Jinak samozřejmě každé vydědění je možné napadnout, a pokud se prokáže, že bylo neplatné, má dědic právo na povinný podíl.