V Česku chcípl pes

Zajímavý národ tihle Češi. Milují reklamu s Bobíkem a nenávidí politika, který se opovážil neuctivě vyjádřit o smrti rodinného mazlíčka.

Pavel Bělobrádek není žádný surovec. Jeho handicapem je absentující smysl pro humor. Mladá blogerka prezentující výrazně konzervativní názory vybočila ze své obvyklé lajny a vyjádřila smutek nad smrtí rodinného psa: „Umřel mně pes.“ Místo, aby jí Bělobrádek projevil upřímnou soustrast a nabídl příspěvek na pomník, školometsky slečnu poučil, že umírají lidé a zvířata pojdou (uhynou, chcípnou apod.) Prý se jednalo o humor.

Češi se nezhroutí z neuctivého výroku ani z představy, co všechno se může stát psovi. Vkusně naservírovaný Bobík v čínské restauraci z památné reklamy: Postarejte se mně o Bobíka, u publika bodoval. Až tolik, že si diváci vesměs nedovedli vzpomenout, na co vlastně ta reklama byla. Černý fór se povedl. Navíc Bobík byl oplácaný mops a patřil nafrněnému mladému páru. 

V Česku politikům prochází sexistické machrování, musí se však zásadně týkat určité skupiny žen, nikoliv jedné smutnící slečny. Například naposledy pan prezident rozebíral, které ženy by svlékal a které naopak přioděl. Obvykle je to téma standardní putyky, jen u nás přenesené do vyšších pater.

Pozitivně viděno. Je milé, pokud si politici spravují účty na sociálních sítích vlastními silami, obvykle však na sebe prásknou, víc než chtějí. Přiblíží svůj myšlenkový svět, což je dobře, současně ovšem obvykle ztratí body oproti těm, kdo spoléhají na profesionální služby.

Mrzí absence empatie. To Bělobrádek není schopný pochopit, že sdělení se týkalo prožívaného smutku? Jeho schopnost soucítit mně připomíná mně bodrého venkovského muže, který potkal starší dámu, jejíhož psa právě srazilo auto. Se slzami v očích kráčela s mrtvým psem v náručí ke svému domu, aby psa pohřbila na zahradě. Rozšafně jí poradil: „Ale to nemusíte vláčet nahoru. Hoďte ho tady dole do kontejneru.“     

Smrt pejska se stala na chvíli závažným tématem debat a Češi začali vymýšlet fóry na dané téma. Pavel Bělobrádek slíbil, že již nebude vtipkovat na internetu. To je dobrý nápad. Jen ten způsob omluvy opět zůstal v rovině jeho oblíbeného stylu humoru: „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí slibuju, že už nebudu dělat humor na internetech.“

To nedokáže říct: „Holka, já jsem starej suchar a zas jsem jednou nezvládl svoje nutkání slovíčkařit?“