Dokument BBC o odebírání dětí v Británii vyvolal pozdvižení i u nás. Ale vlastně nic nového, protože i naše sociálka se také již kolikrát vyznamenala. Konkrétním případem je osud Graciána Svačiny a jeho dvou bratrů, kteří se ocitli v dětském domově jen proto, že jejich rodiče byli příliš chudí.
Gracián na sebe upozornil článkem, kterým kritizoval přípravy dětského domova na příjezd Livie Klausové. Nešlo o kritiku paní Livie, ale snah vytvořit iluzi pro vzácnou návštěvu. Paní Livie to pochopila po svém a proti drzosti osobně zakročila. Projekt časopisu Zámeček nedostal peníze od Nadačního fondu Václava a Livie Klausových. Gracián argumentoval tím, že ho v projektu časopisu učili psát pravdu. Ve výsledku byla akce paní Livie přínosem, kauzy se chopila média a projekt získal podstatně více příspěvků od nových sponzorů, než o kolik přišel odmítnutím fondu.
Jediným důvodem, proč se sourozenci octli v domově, byla řekněme poněkud omezená schopnost rodičů poskytovat svým dětem požadovaný materiální standard, tedy ten, který si stanovili sociální pracovníci. Gracián k tomu říká: „Rodiče mně a bratrům dávali maximum všeho, co bylo možný. Měli ale limity. Finanční. Když je rodina chudá, tak děti pošleme do děcáku a rodinu necháme tak, jak je. Ochráníme děti. Ale to je úplná hloupost.“
Z ekonomického hlediska byla akce odebrání dětí jednoznačně nevýhodná. Udává se, že dítě v dětském domově stojí 35000 Kč měsíčně, v tomto případě tedy krát tři. Sociální asistent by přitom rodině pomohl daleko víc za méně peněz. A k tomu bonus, který nejde spočítat: zachování rodinných vazeb, citová jistota dětí. Gracián říká: „Kdyby se prostě rodině někdo intenzivně věnoval, tak by ty náklady pro stát byly za ty roky maximálně třetinové. A my bychom neskončili v děcáku.“
Děti z dětských domovů překvapivě poukazují na nadbytek materiálního standardu, často měly možnosti, které by jim běžná rodina nemohla zabezpečit v takové míře, jaké byly možnosti domova díky sponzorům (zájezdy k moři, lyžování). Poukazují na kontraproduktivnost. O to tvrdší přistání je, když v 18 letech opustí domov. Do jejich vzdělání zase nebylo investováno tolik, jejich příjmy jsou mimo dosavadní standard, a mladí lidé teprve tehdy zjišťují, jaké jsou reálné poměry.
Co skutečně děti potřebují, je vyšší tlak na nutnost vzdělávání, a také větší nácvik praktických dovedností. Situace se v jednotlivých domovech liší, ale vesměs na tento handicap poukazují pravidelně. Sponzorům se nejlépe prodává jednorázová akce. Vyvezl jsem děti k moři. No a co? Bez toho se nejvíc obejdou. Potřebují, aby co nejvíce se dokázaly postarat o sebe. Pochopit nutnost vzdělávání i získání praktických dovedností. Andrea: „Neřekli mně, že veřejná doprava je na lístky“ (http://www.invarena.cz/?p=14986). Neumějí hospodařit, stanovit si rozpočet. Na problémy s rozvržením peněz na celý měsíc si ti, kteří opustili domov, stěžují pravidelně.
Je až překvapivé, kolik dětí se octlo v domově kvůli hmotné nouzi rodičů. Gracián tvrdí, že v jeho domově to bylo 99 % dětí. Přitom právě hmotná nouze sama o sobě by neměla důvodem pro pobyt v domově. Daleko užitečnější je taková pomoc rodině, která jí umožní žít společně.
Pro zájemce doporučuji knihu od Josefa Hympla a Pavla Cechla Hejno bílých vran anebo když opustíte děcák, jsou v ní rozhovory s mladými lidmi, kteří opustili dětský domov a nyní dobře zvládají svou práci, studium, snaží se uplatnit se v životě, mít rodinu.
