JCLic. Mgr. Miloš Szabo studoval v Praze a Lublině. Působí jako farář na pražském Žižkově. Kromě toho pracuje v týmu posttraumatické intervenční péče policie, je projektovým manažerem Noci kostelů, a působí též u církevního soudu. Je autorem více publikací:Zpověď? Ne!... Nechci! Neumím! Nezvládnu to! Žít podle bible: Poprvé s Matoušem; Žít podle bible: Podruhé s Janem;Olšanské hřbitovy I. – IV. Za několik dnů mu vychází v pořadí sedmá kniha Manželství, to je také slib.
Noc kostelů je nepochybně projektem, který přitahuje širokou veřejnost. Každý rok láká nové návštěvníky, a po počáteční lehké nedůvěře se každoročně zvyšuje počet otevíraných kostelů. S jakými očekáváními lidé během této noci nejčastěji přicházejí?
Je zajímavé sledovat vývoj na obou stranách: a to jak na straně pořádajících sborů a farností, tak na straně návštěvníků. Zatímco v prvních letech se snažili mnozí oslovit celebrity, osobnosti, významné hudebníky či herce, aby „přilákali“ do kostelů co nejvíce návštěvníků, loni i letos již přibývá vlastních programů, na nichž je krásné právě to, že se nepředstavují pouze stavby a architektura, ale především samotné komunity: takovíto jsme, tohoto jsme schopni. A přitom nejde jen o hudbu či modlitbu, ale o úsměv, podanou ruku, vstřícnost, zkrátka vlastnosti, které se pomalu z lidské komunikace vytrácejí. Na druhé straně rovněž ubývá návštěvníků, kteří se chovají jako turisté: zatímco v prvních 2-3 letech to byla většina, poslední rok narostl počet těch, kteří hledají i jiný rozměr: často jim primárně nejde ani o církev, ani o víru, ale o své duchovno: dostal jsem několik emailů, kde si lidé např. pochvalovali, že v kostele „nic nebylo“, jen ticho a svíčky, že si mohli v noci sednout do kostelních lavic a jen tak být. Myslím, že to je velká šance pro nás křesťany nalézt a nabídnout světu toto i námi často opomíjené bohatství.
Myslíš, že je v našich podmínkách možné ponechat některé kostely častěji otevřené, jako je např. v Římě a v jiných evropských městech?
Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Zatím nesdílím ani optimismus ani odvahu některých kolegů, kteří si troufnou své chrámy nechat otevřené. Já to zkusil na Žižkově zpočátku párkrát, a pokaždé mi něco z kostela zmizelo. Naposled jsem se o to pokusil včera, zapomněl jsem si v lavici ztišený mobil, a když jsem se po 15 minutách pro něj vrátil, už tam nebyl. A to mohli do kostela přijít možná 2-3 lidé. Zkrátka budu doufat, že to jednou bude i v Praze možné.
Proč právě služba u policie? Které situace podle Tvých zkušeností jsou pro policisty nejvíce zatěžující?
Vůči policii a policistům jsem měl kdysi řadu předsudků. Dnes, po deseti letech práce pro ně stojím více nohama na zemi, co se týče různých očekávání od české státní i městské policie. Lidé, kteří dnes odcházejí pracovat do policejních složek, jsou „děti tohoto věku“, a my někdy zapomínáme, že i oni mají city, zranitelnou psychiku, či strach… Navíc na rozdíl od mnoha zemí, je jejich renomé v Česku velmi nízké. Očekáváme po nich plné nasazení, zejména ve vlastním ohrožení, na druhou stranu při jakémkoli incidentu, v němž hraje roli policista, jsou média pokaždé na straně civilistů. Když použije policista zbraň, automaticky je prověřován, zda ji použil oprávněně – neplatí presumpce neviny: po dobu průzkumu je nejednou načas postaven mimo svůj původní post. Když před léty v nočním Brně stíhali policisté nebezpečného zločince, jenž jim ujížděl velkou rychlostí a ohrožoval lidi na autobusových ostrůvcích, policista použil zbraň, přičemž postřelil těhotnou spolujezdkyni zločince. Všechna média se soustředila na fakt postřelené těhotné ženy, a nikoli na to, že ti kluci tenkrát zachránili mnohem víc občanů před smrtí, kterou jim mohl ten zloduch způsobit.
U policie je hodně práce i pro duchovního. Jen nemůže chtít svou službu chápat pouze jako žehnání praporů a konání vzpomínkových mší.
Co sám děláš proto, aby Tě služba pro policisty emočně nevyčerpala?
Mám svou farnost, řadu kamarádů a pár velmi dobrých přátel. Ti všichni mě emočně zase nabíjí: nemohu si stěžovat na to, že bych měl málo vyznání lásky v jakékoli podobě:-) Bez tohoto lidského zázemí bych tu práci asi nemohl vykonávat. A samozřejmě si mnohem více uvědomuji potřebu být s Bohem a čerpat od něho. Možná proto tak miluji mši a užívám si ji: právě v ní se mou setkat s Ježíšem hned ve třech rovinách: v eucharistii, v Bibli i v společenství církve.
Na svatebním portálu bereme.cz jsi uveden jednou z diskutujících jako „sympatický farář z Prahy“ (bylo v rámci tipů na duchovního s pochopením). Čím ses o tohle hodnocení zasloužil?
Asi jsem sympatický (smích). Sympatie ale nikdy neurčuje ten člověk, který je sympatický, ale ten, komu je sympatický. Zkus se proto zeptat těch, kteří tak hezky o mě psali. Mimochodem, na kterém serveru to o mě píší? (smích)
Jaký je tvůj názor na církevní restituce? Jaká rizika pro církev jsou s nimi spojená?
Ani zde nebudu za chytrého. Mě ty tahanice nebaví, jsem rád, že se tím nemusím zabývat. Myslet si však, že církev má pouze dělat charitu, ale nemít přitom žádné jiné materiální zázemí, než „daně svých oveček“, které budou donekonečna sypat do kasiček své úspory, aby se to zázemí mohlo vybudovat a aby po nějakých letech to zázemí zase někdo „znárodnil“, je vážný přečin nejen proti právu a spravedlnosti, ale i proti lidskosti a slušnosti. Tu kladu výš než zákon.
Jedna věc totiž je, že se církve musejí naučit žít i bez kostelů, far, lesů a polí a druhou věcí fakt, že tady tyto majetky jsou, někdo je neoprávněně užívá a ještě křičí na věřící, že jsou zloději a chamtivci, popřípadě že by měli stát nebo jakoukoli komisi pomalu žádat o povolení, jak mají se svým majetkem nakládat.
Rizik je několik: může se stát, že nebudeme umět se svým majetkem hospodařit, a budeme pořád finančně na dně. Anebo naopak stanou se z nás dobří hospodáři, a opět nám bude někdo závidět a chtít to vše ukrást. Ale to přece zná každý jednotlivec i rodina.
Tvoje farnost je blízko olšanských hřbitovů. Co bylo pro Tebe impulzem, že ses jimi začal systematicky zabývat? Co tě zde překvapilo? S jakými zajímavými osudy ses tady setkal?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Jak to už obvykle bývá, velké věci začínají malými kroky: i já jsem chodil kolem vykradených náhrobků, zničených soch a pokaždé, když jsem šel někoho pohřbívat, jsem se v duchu zlobil na ty, co mají hřbitovy na starosti, proč proti tomuto vandalismu něco nedělají. Až mě jednou popadla myšlenka, zkusit na hřbitovy umístit takové informační cedule, kdo je tam pohřbený a přilákat tam jiné lidi, než pouze zloděje. Tenkrát jsem netušil, že to bude velmi těžká práce na celý život a že bude mít tak velký ohlas a úspěch. A zajímavých osudů je tam ukryto bezpočet. Osobně se mě velmi dotýká určitý stále přetrvávající odpor vůči Němcům: leží zde několik velmi významných politiků, vědců, profesorů, lékařů, o nichž se píše na německé Wikipedii, ale české dějiny o nich mlčí. Přestože žili, působili a zemřeli v Praze. Ale byli to čeští Němci.
Zpovídáš se rád? Jak by měla vypadat zpověď, která člověku přináší užitek?
Na to se těžko odpovídá. Nezpovídám se rád, mám vždy ze zpovědi strach, trému, stydím se. Několik dnů předtím mám žaludeční potíže. A to přesto, že sám zpovídám, přesto, že jsem si vědom toho, že to vše vyznávám Bohu, přesto že věřím v milosrdenství Boží a přesto, že mám skvělého zpovědníka. Ale miluji ten samotný úkon, když už se odvážím, pokleknu a začnu se vyznávat. Od té chvíle ta křivka jde „nahoru“ – jako bych opravdu cítil, že mě Někdo zvedá, aby mě objal. Mám rád rozhřešení a vědomí toho, že mi (opět) bylo odpuštěno. Zpověď nemá být obkecáváním, ani vykecáváním, ani žádnou duchovní exhibicí. Má to být trefné, jednoznačné a upřímné pojmenování hříchů. Tak jako je jednoznačná a přímá odpověď: Je ti odpuštěno. Obě strany pak přesně vědí, co.
Církev učí, že manželství je nerozlučitelné. U církevního soudu vystupuješ jako ten, kdo hájí platnost manželství. V životě potkáváme lidi, kteří i přes nejlepší vůli nebyli schopni v manželství setrvat. Kde jsou podle tebe hranice, kdy již manželství není možné zachovat? Myslíš, že jsou možné nějaké změny v této oblasti, jakým směrem?
Nezastávám názor, že by se měla měnit kritéria uzavírání manželství, příp. jejich rozpadu či zániku. Křesťansky chápané manželství jako svátost je tak dlouho prověřená instituce, že pokoušet se zpochybnit její stabilitu by neslo s sebou příliš velké riziko ztráty i své vlastní identity. To, co by se ale nejen mohlo, ale určitě mělo změnit, je lidský postoj církve, resp. jednotlivých členů církve, a tím nemyslím jen nás kněze, ale celou tu řadu zbožných a ctnostných křesťanských jednotlivců, k těm lidem, jimž se manželství nepovedlo, nezvládli ho anebo neuměli ho žít. I když pro ně hned nenajdeme řešení v církevním uznání nového manželského svazku, neměli by mít pocit jakési lidské exkomunikace. I pro ně je přece dost místa v církvi a mohou nám jít v mnoha oblastech příkladem. Přesto, že se jim jedna životní oblast nepovedla. Proto se v posledních letech rád obracím na Východ, kde se uchovala trochu jiná tradice i v pohledu na manželství. Stručně shrnuto: téměř neexistuje neplatné manželství (jako u nás na Západě), ale existuje svátostné (jenom jedno) a pak církevně uznané manželství (které ale nesmí být uzavíráno jako slavnost, ale naopak s vědomím viny a pokáním, že člověk není schopen zvládnout nastalou situaci sám. Věřím, že se západ i (nesjednocený) Východ budou i v tomto pohledu na nezvládnutá a zkrachovaná manželství trochu více přibližovat.
Která z témat papeže Františka na Tebe nejvíc zapůsobila? Jak vidíš nejbližší budoucnost církve?
Nebudu úplně konkrétní. Na mě nejvíce působí papež jako celek. Cokoli řekne, cokoli udělá, mě trochu irituje, trochu provokuje, trochu zneklidňuje. A nepochopitelně naplňuje nadějí: jde to! Je to možné! I dnes žít jako ježíš. A tím nemyslím jen rozebírání Bible, modlitbu růžence, vědecké teologické sympozium. Dá se žít jako on. I kdyby František udělal chybu, i kdyby lidsky zklamal, i kdyby tuto svou roli nezvládl dokonale, už bude mít ve mně navždy svého zastánce a obdivovatele. Ukázal mi, že církev má nejen budoucnost. Především má a může žít svou přítomnost!
