Nikým nezvolení demonstranti vyrazili do ulic

Soudruh Filip navrhl volbu novinářů. Po pár dnech i on pochopil, že mu tato nehoráznost neprojde a vymlouval se na nadsázku. Argumenty odpůrců demonstrací zpochybňující legitimitu jejich účastníků nejsou od tohoto nápadu daleko.

Potkala jsem ho Václavském náměstí. Zarputilý pohled, sevřené rty a v rukou pevně třímal malý transparent: „Volební lůzři, držte už konečně hubu.“ Expresívně vyjádřil mentalitu odpůrců demonstrací. Když vaše strana neuspěla ve volbách, počkejte si na další. Křikem na náměstích nemůžete měnit politickou situaci. Prezident se domnívá, že demonstrace nemají žádný smysl a že nebude jednat se zběhlým studentem, jelikož organizování protivládních demonstrací není perspektivní profese. Vlastimil Vondruška zase nemůže souhlasit s tím, že by lid bral spravedlnost do vlastních rukou.

V pozadí těchto názorů stojí zpochybňování legitimity demonstrací. Jsme sice demokratický stát, ale jediný řádný způsob, jak můžeme prosadit svoje názory, je hlasování ve volbách. Máme sice svobodu projevu, shromažďovaní a spolčovací, ale její výkon podléhá supervizi vítěze voleb. Oblíbená mantra zastánců tohoto názoru zní: „nikým nevolený XY“. Nevyhrál jsi ve volbách, počkej si na další.

Ústava z roku 1960 stanovila, že „V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručuje svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací.“  

Toto ustanovení zní docela lákavě, mělo však jeden háček – a tím byl soulad se zájmy pracujícího lidu. Mohli jsme tedy demonstrovat, třeba na 1. máje. A tento vztah k demonstracím zdatně přežívá i do dneška. Vlastimil Vondruška připouští, že „lidé mohou na hanebnosti upozornit, to je správné a spravedlivé, ale tím to končí.“ Už neříká, kde na to mohou upozornit. Nejspíš napíšou supliku některému z poslanců, nejlépe z vlastního volebního obvodu, aby to nepřeháněli s tou rebelií.

Demonstranti jsou považováni za ty, kteří si chtějí něco vydupat silou. Prezident doporučuje organizátorům, aby si pozvali politiky, kteří vysloví Babišovi nedůvěru. Shromáždění více jak 100 000 lidí na Václavském náměstí tedy není způsobem, jak si pozvat politiky na slovíčko? Účast na demonstracích je zcela legitimní stejně jako je účast ve volbách. Je jednou z forem, jak se vyjádřit k politickému dění a svým hlasem na něj působit. Dávat ale tomuto hlasu negativní hodnocení, je nefér.

Postoj k demonstracím je indikací příchylnosti k autoritářském stylu vládnutí. Jejich kritika pravidelně obsahuje skryté přání, ať už konečně zmlknou ti, komu se nelíbí výsledky voleb. Přitom mezi účastníky demonostrací nemusí být jen ti volební lůzři. Protestovat můžou i ti, kteří volili vládní strany, a došla jim trpělivost s neplněním volebních slibů. Mají stejně legitimní důvod se ozvat, jako ti, kdo volili jinou stranu.   

Prezident radí Babišovi, aby demonstrace ignoroval. To je výsledek uvažování ve stylu, udržím se v křesle, zuby nehty, za každou cenu a co nejdéle. Ignoruje hlavní důvod, proč lidé přicházejí demonstrovat. Prezident s premiérem myslí jen v kategoriích udržení moci, nikoliv v kategorii odpovědnosti. Ti, kterým není lhostejné, co u nás děje, přicházejí vyjádřit svůj názor. Nikoliv proto, aby se usadili do vládních křesel, anebo aby tam kooptovali svého favorita, ale především proto, aby se cítili dobře sami před sebou. Situace pro ně dospěla do stádia, když už nedokážou mlčet. Ne proto, aby někoho zlynčovali, ale sdělili veřejně svůj názor. Kdo vnímá politiku jen jako moc bez odpovědnosti, tomu těžko porozumí.