Nejsem feministka, protože potřebuji naštípat dříví

Zdá se až symptomatické, že ženy, které se chtějí vyjádřit ke vztahům mezi muži a ženami, první větu začínají prohlášením: „Nejsem feministka.“ Pro jistotu, aby bylo jasno, že si na nic nestěžují a že u nás všechno funguje.

Následně dotyčná žena nesměle zmíní nějaký problém ve vztahu s muži, ale ten vlastně nemá v zásadě nic společného s feminismem, jelikož tyto problémy se netýkají obecně vztahů mezi muži a ženami, ale jednotlivého konkrétního případu. Přesně takto vysvětluje i Bianca Bellová, proč není feministkou. Následně popisuje, jak jsou všichni muži galantní a nenechají ji nosit těžké věci. Jistě existuje řada podobně šťastných žen.

Nevím, jestli mezi ně můžu zařadit mladou ženu, kterou jsem potkala při ranním běhu. Zvedala právě parkovací zábranu, zatímco muž seděl na volantem automobilu a pozoroval okolí. Třeba ten šofér byl zdravotně handicapovaný. Každopádně se jednalo o služební vůz. Možná to byla asistentka a šéf ji tuto činnost zařadil do pracovní náplně. Anebo jen ta mladá žena byla zdatnější a zručnější než muž v autě, a bylo proto jednodušší a rychlejší, aby se o zábranu postarala ona. Dotyčná žena se mohla v danou chvíli cítit zcela komfortně, podobně jak jsem se cítila nedávno ve fitku, když trenérka houkla na jednoho mladého muže, ať si laskavě vezme těžší činku, protože s touto váhou cvičí holky, anebo naopak jako poskok pro všechno.

Některé ženy si pochvalují, jak úžasného partnera si vybraly, jelikož on vydrží déle štípat dřevo. Moje kolegyně žije víc jak čtyřicet let ve spokojeném manželství, přestože její manžel nedokáže vyměnit žárovku ani s návodem, a při zatloukání hřebíku by vážně hazardoval se svým zdravím. Běžné drobné opravy zvládne kolegyně buď sama, anebo si pozve řemeslníky. Ne, nevadí ji to. Věděla, že se nevdává kvůli zajištění drobných domácích prací, ale bere si člověka, který si jí váží a má k ní úctu. Rozdělení domácích prací je na dohodě, protože základem dobře fungujícího vztahu je úcta a respekt jeden k druhému.

Hádky o to, zda podržení dveří znamená projev mužského šovinismu anebo naopak je základem mužské galatnosti zakrývají podstatnější problém ve vztazích mezi muži a ženami, a to neschopnost vzít vážně jeden druhého. Osobně nemám problém podržet dveře muži i ženě, jelikož to považuje za běžnou zdvořilost a když procházím dveřmi jako první, ohlédnu se a pokud mě následuje někdo další, podržím mu dveře, ať je to muž nebo žena.

Co je však pro ženy frustrující, je diktát vzorců. Pokud se nebudou chovat, jak se od nich očekává jsou označeny za militantní feministky. Musí přijmout nabízenou pomoc, i když ten kufr by si raději odnesla sama, protože si právě chtěla zatrénovat, musí přijmout obdivné hvízdání a komentáře svého zevnějšku, protože musí pochopit, že se jedná o lichotku. V kauze jednoho velkého dekoltu jsem zaznamenala názor, že ke krásné ženě patří hluboký výstřih, protože mezi muži je po tom poptávka. Pán si ani neuvědomuje, jaký diktát právě nastolil. Co takhle svoboda ženy vzít si upnutý rolák anebo výstřih až k pupíku? Kde je prostor, aby si žena vybrala šaty, ve kterých se cítí dobře? Povinnost praví, obléct se, jak muži poptávají.

Nesouhlasím s Biancou Bellovou, že u nás je vše vyřešené, a problémy existují pouze v islámských zemích. Autorka připouští, že i do Evropy dorazily některé projevy útisku žen. Zmiňuje výrok Leonida Kušnarenka: "Děvčata prostě musejí mít šátek, je to alfa a omega," a stěžuje si, že proti němu nevystoupily domácí feministky. Mimo jiné se však proti němu ostře ohradila česká studentka a muslimka Eman Ghaleb, která nosí šátek dobrovolně, protože jí dopřává svobodu. Čímž celou logiku poněkud zkomplikovala. Opravdová úcta k ženě však vyžaduje toto její rozhodnutí respektovat.

Extrémista Kušnarenko není typickým problém naší společnosti. Tím je stále domácí násilí, které se podle výzkumu z roku 2015 týká každé šesté ženy a dvaadvacátého muže. Ne, to není jen o tom, že si určitá žena vzala kreténa, jak problém podceňuje Bianca Bellová a současně ho smíchá s násilím ve vztahu, ke kterému dochází typicky během rozvodu, a kdy je to skutečně fifty fifty. Domácí násilí je něco jiného, a stále se týká daleko většího počtu žen než mužů. Jeho podstatu vystihuje pojem týrání, které činí soužití nesnesitelným. Samo neskončí a má tendenci eskalovat. Jeho obětí nejsou jen ženy, ale často i děti, které musí v tomto prostředí žít. Na poli prevence domácího násilí a pomoci obětem máme ještě mnoho co vykonat.    

http://www.iliteratura.cz/Clanek/41307/bellova-bianca-proc-nejsem-feministkou