Na kolech jsme v červnu projeli těmito zeměmi více než 700 km. Nádherná příroda a nespočet klášterů. Arméni nepochybují o svých kořenech. Všichni jsou hrdí na svoje křesťanství.
Arméni jsou nesmírně družní a pohostinní. Není od věci, pokud se alespoň trochu orientujete v ruštině. S angličtinou je to dost slabé, milá slečna v bance neuměla ani číslovky. To samé na recepci hotelu. Docházel toaleťák. Přinesla jsem na recepci zbyteček a prohlásila: U nás nět eto.
Putování na kolech umožňuje pravidelný kontakt s místními, kteří vás ochotně zvou k sobě domů. Obzvlášť to oceníte, když vám zrovna nad hlavou visí černý mrak, z kterého se co nevidět vysype hromada ledových krup.
Krávy mají přednost, vzhledem k jejich velikosti mají i středně velká auta respekt. Ovce jsou na tom hůř. Řidiči si na ně troufají podstatně razantněji.
Krmení domácího mazlíčka. Tento nejspíš někomu patřil. U psů už to zase tak obvyklé není. Na dotaz, čím se živí, následovalo pokrčení ramen stejně jako na otázku komu patří.
Plynové potrubí je vedeno velkoryse, plyn je však pro místní drahý a používají ho pouze na vaření. K topení se stále využívá sušený trus, alespoň v chudších oblastech.
Zásoby tradičního paliva.
Město Shushi v Náhorním Karabachu. Žilo tu kdysi asi 20000 obyvatel, většinou Azerů. Všechny je vyhnali stejně jako na oplátku byli vyháněni Arméni z Ázerbájdžánu. Nyní je město částečně osídlené a ve zbytku se můžete procházet rozsáhlými ruinami a zažít atmosféru města duchů. Milovníkům silných zážitků doporučuji Aghdam, kdysi zde žilo 40000 obyvatel, teď asi tak 3. Je možné, že vás chytí policie a bude podezírat ze špionáže, jak se stalo Richardovi, baptistickému pastorovi a organizátorovi survival campů. Není však třeba se obávat, protože po vyjasnění mu policisté nabídli koňak.
V Karabachu je nyní cítit napětí a pohyb vojáků se nedá přehlédnout. V sousedství našeho hotelu byli ubytováni obyvatelé vesnic z frontové linie, kde se v dubnu válčilo. Místním jsme udělali radost, protože jsme je ubezpečili, že do Ázerbájdžánu nejedeme.
