Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat. Voltaire sice tento často citovaný výrok nikdy nepronesl, vyjadřuje však přesně, i když s trochou patosu, jeho odmítání intolerance.
Výrok definuje jeden ze základních principů, na kterých je vybudována demokracie. Všichni jsou si rovni v důstojnosti a právech. Svobodu vyjadřování tudíž mají nejen naší názoroví souputníci, ale i oponenti. Je to otravné, ale v konečném efektu se to vyplatí všem. Vědomí, že mému oponentovi záleží na svobodě mého projevu by veřejný prostor velmi kultivovalo. Jenže to by nesměla převládat mentalita věčného boje. Je lepší názorového oponenta zadupat do země, než chránit jeho svobodu vyjadřování.
Stačí pozorovat, jakým způsobem se vede diskuse. Jseš nebo nejseš sluníčkář, havloid, pravdoláskář, vítač, dobroser, nebo xenofob, nácek, islamofob, nacista? Je to zábavnější vytasit se s nadávkami, než uznat, že máme různé názory a že i ten druhý má právo na vlastní názor a nemá povinnost souhlasit s mým.
Aktuálně nejvíc rozčiluje Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, nazývané jeho odpůrci Ministerstvem pravdy a novodobým cenzorem. Je skutečně takový důvod k panice? Centrum nemá žádné výkonné pravomoci. Nebude sdělovat jediný správný názor, nebude odstraňovat z internetu žádný obsah. Nebude šířit propagandu, ale odborné informace. Prostě bude jen kazit radost z šíření některých vymyšlených katastrofických zpráv. Třeba jako tu o třináctileté rusky mluvící dívce, která byla v Německu znásilněna uprchlíky. Žádný únos ani znásilnění se nekonalo. Celá ta zpráva byla vymyšlená. To není otázka názoru, ale faktů. Ten čin se buď stal nebo ne. Pokud byl zpráva lživá, bude mně zajímat, kdo s tím přišel a proč. Nepovažuji za ohrožení demokracie, pokud si můžu na oficiálních stránkách najít věcná fakta.
Paniku rádi šíří ti, kdo pod svobodou projevu chápou výhradně nárok na neomezené šíření vlastních názorů. Neschopnost přiznat stejné právo i pro šíření jiných názorů vede ve výsledku k pocitu ohrožení. Možnost prosadit silou vlastní názor se jeví jako nejlepší řešení. Bohužel stinnou stránkou zůstává strach z toho, že přijde někdo silnější, kdo prosadí vlastní verzi. Kdybychom se naučili pečovat o váhu názoru svých oponentů, nemuseli bychom mít strach, že budeme sami převálcováni.
Strašení ministerstvem pravdy je zbytečné. Pokud jsou struktury, které do veřejného prostoru sypou své hoaxy, proč by nemohla být instituce, která bude analytickým způsobem pracovat s fakty. Svoboda by byla ohrožena až tehdy, pokud by tato instituce byla vybavena zvláštními pravomocemi a získala možnost z pozice síly prosazovat jediný pravdivý názor.
Nově zřízeným Centrem stát dohání, o co by měl pečovat na jiných úrovních. Více se věnovat způsobu výuky ve školách, aby žáci a studenti byli vedeni k samostatnému myšlení, schopnosti analyticky myslet, argumentovat, nenechat se oblbovat demagogií a umět rozpoznat manipulaci. Kritické myšlení a schopnost samostatného úsudku jsou dobrým základem, jak odolávat různým zdivočelým fámám. Jako příznačné můžeme často pozorovat, že za svobodu projevu se bijí ti, kdo nejsou ochotni přiznat ji někomu jinému. Zatímco na jedné straně prosazují nárok na neomezenou vlastní svobodu projevu, na druhou stranu běda tomu, kdo zaujme odlišný názor.
