Firmy mají právo zakázat zaměstnankyním nosit muslimský šátek, ale jen za podmínky, že bude platit obecný zákaz nošení všech náboženských symbolů na pracovišti. Jiný postup není přípustný, protože by to znamenalo diskriminaci.
K tomuto závěru dospěla minulý týden Juliane Kokott, generální advokátka Evropského soudního dvora ve sporu jedné muslimské recepční, která byla vyhozena z práce kvůli nošení šátku. Titulky některých periodik se radostně soustředily pouze na zákaz šátku a komentující zajásali nad moudrým názorem. Žádné šátky přece v Evropě nechceme. Bohužel je tam ještě jedna podmínka, a to zákaz nošení všech náboženských symbolů. Opět stará známá obsese náboženskou neutralitou. Jakápak křesťanská Evropa, náboženství si schovejte do soukromí. Přesně takovýto vztah měli k náboženským symbolům i soudruzi.
Firma si stanoví dress code a bude trvat na nezakrytých vlasech. Proč kvůli tomu musí nutně zakazovat i křížky? Jedná se o soukromou firmu a ta by snad nějaký vlastní názor na náboženství mohla mít. Škodolibě k tomu lze dodat, že ateismus je na tom podobně. Věřící jsou přesvědčeni, že Bůh existuje a ateisté jeho existenci popírají. Politicky korektní je tedy pouze agnosticismus. Jenže ateistické symboly se blbě zakazují.
Zakazování náboženských symbolů je oblíbenou disciplínou těch, kdo jsou přesvědčeni, že bez náboženství bude na světě líp. Tyto nápady nejsou ničím novým. Potírat náboženské přesvědčení občanů bylo oblíbeným koníčkem všech komunistických diktatur. Třeba takový Hodža vyhlásil Albánii za první ateistický stát na světě a tvrdě potíral jakékoliv náboženské projevy. Po jeho pádu tam bylo postaveno hodně nových křesťanské kostelů i muslimských mešit.
Lpění na neutralitě přináší jen ten efekt, že nikdo nic nesmí. Jásot nad zákazem šátků je krátkozraký. Vždycky se najde nějaký dobrák, který vymyslí, co dalšího by bylo dobré zakázat. Třeba takové Vánoce a Velikonoce jako typicky křesťanské svátky, včetně všech jejich symbolů. Jen ty obchodníci to pořád nějak kazí a už od podzimu jedou koledy a stromečky, aby co nejvíc prodali. Někdo další se ozve, že mu vadí kříž, který potkává. To aby se pomalu začaly zakrývat věže kostelů. Také by bylo dobré přebudovat všechny křižovatky na kruhové objezdy, protože i ta křižovatka by mohla být symbolem.
Osobně bych k těm šátkovým zákazům hodně zdrženlivá. Poukázala bych spíš na staré evropské tradice, ať už jsou to venkovské babičky, krojovaná děvčata anebo řeholnice, které si vždycky, a to i ty nejpřísnější, zakrývaly jen vlasy, a ne obličej. Šátek máme i v naší tradici, nikáb už ne. Tvrdý boj za sundání šátku pod záminkou náboženské neutrality se pak obrací i proti řeholním sestrám jako vedlejší produkt zákazu diskriminace. Žádné náboženství a žádná víra. Všichni do civilu a nedávejte najevo vaše názorové postoje. Sterilní neutralita je umělý svět vyžadující absenci jakéhokoliv postoje.
Paní advokátka mohla věnovat víc pozornosti řeči symbolů. O šátku se polemizuje především proto, že je náboženským symbolem jiného druhu než křížek, který nosí muži i ženy, přičemž část z nich ho nosí čistě jako hezký šperk, jiní jako výraz svého vztahu ke křesťanství. Šátek nosí jen ženy a byť se některé dušují, že zcela dobrovolně, o čemž s nimi nechci polemizovat, je v něm skrytá manipulace se ženou. Jeho úlohou totiž je chránit ženu před nežádoucí pozorností ze strany mužů.
Stanovisko paní advokátky vychází z preference zákazů. To je nejhorší filozofie, jaká může existovat. Místo, abychom se učili, jak pokojně koexistovat při zachování co nejvyšší míry svobody každého jednotlivce, přebíjíme se vzájemnými zákazy.
