Je třeba změnit občanský zákoník, protože nefunguje. A čím víc změn, tím líp. Je to však opravdu problém občanského zákoníku, anebo především jen snaha se zviditelnit se? Podívejte se, já jsem váš zachránce. Napíšu nové paragrafy a budeme šťastnější. Nejprve se pořádně medializuje určitá kauza, celá vina se hodí na údajně špatný zákon a pak hurá, zákon se změní a bude nám lépe.
Samozřejmě, že existují ustanovení, která jsou víceméně šikanózní. Třeba přizpůsobení stanov obchodních společností. Původním záměrem bylo jejich zjednodušení a zpřehlednění. Bohulibý záměr, který je kdo ví proč doprovázený povinností stávajících společností upravit stanovy ve lhůtě šesti měsíců pod až krajní pohrůžkou zániku společnosti. To si tvůrci neuvědomili, že to dopadne mimo jiné na řadu drobných bytových družstev sdružujících několik družstevníků, kteří jsou teď médii vydatně stresování, že se dostávají do obrovského průšvihu (pro přesnost – ta povinnost není v občanském zákoníku, ale v zákonu o obchodních korporacích).
Pak jsou ustanovení, která jsou příliš obecná pro ty, kteří nejsou schopni nebo ochotni respektovat smysl zákona. Vina se připisuje pouze občanskému zákonu. Typickým případem je přemístění dětí z Klokánku. Byla to surové, bez respektu k dětem. Občanský zákoník však nic takového jednoznačně nestanoví. Po šesti měsících musí soud přezkoumat důvodnost umístění. Pro pochybovače vydalo ministerstvo spravedlnosti výkladové stanovisko. Ani to nepřesvědčilo. A proč vlastně. Sociálka spatřující v Klokánku konkurenci, se snaží prosadit svoje řešení. Přitom se zaštiťuje tendenčním výkladem zákona. Nikoliv tedy zájem dětí, ale konkurenční boj. A děti jako rukojmí. Jako mnohokrát. Pak je ovšem otázka po lidské kvalifikaci. Neměl by takhle náhodou být na prvním místě zájem dětí? A kdo jej nerespektuje, protože chce prosadit svoji pravdu, se už tímto samým diskvalifikuje? Není psáno, že po šesti měsících se dítě přemísťuje, jen se přezkoumává, zda stávající stav trvá. Ale to by pak Klokánek vyhrál nad sociálkou. A to sociálka nemůže dopustit.
Principy rozhodování byly obsaženy ve výkladovém stanovisku a byly definovány již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jedná se o následující: "vždy je preferována individuální péče o dítě před výchovou ústavní. Kolektivní výchova je až poslední variantou, která přichází v úvahu. Ústavní výchova představuje nejradikálnější opatření, které lze uplatnit v nejzávažnějších případech. Všechna ustanovení je třeba vždy vykládat v zájmu dítěte." Toto platilo za starého zákona o rodině a platí i dnes. Je třeba ještě dodat, že k tomu je též zapotřebí mít rád děti.
Je vždycky nutné měnit zákon jen proto, že ho někdo interpretuje proti jeho smyslu? Není lepší se víc nasadit za prosazení výkladu zákona souladného se základními principy vyjádřený v jeho úvodu? Bohužel to bychom museli začít seshora. Oni už páni prezidentové zavedli účelový výklad Ústavy. Reakcí na tuto praxi je větší konkretizace zákona. Jen tak mimochodem, příliš konkrétní zákon je znakem poněkud nižší právní kultury (mluvím o soukromém právu). Zákon se tedy novelami a novelami novel posouvá nikoliv ke zpřesňování, ale k větší konkrétnosti. Jde proti své povaze, kterou je obecnost. Pak se zpravidla zjistí, že příliš konkrétní zákon je v rozporu s jinými zákony. V tom chrlení jednoho zákona za druhým není v lidských silách ohlídat, aby si zákony neodporovaly. Nové zmatky na obzoru. Každodenní život je vždy pestřejší a bohatší než aby mohl odpovídat konkrétnímu znění zákona.
Daleko prospěšnější by bylo, namísto překotných novel, naučit se pracovat se stávajícím zákonem. Je omylem se domnívat, že starý občanský zákoník fungoval a nový ne. Řada ustanovení starého zákoníku byla upřesňována soudním výkladem. Prvním předpokladem je proto opustit zálibu ve formalismu a rozvíjet schopnost hledat podstatu a smysl zákona, a spravedlnost v rozhodování. Jenomže je to pracnější a nelze se přitom bít v prsa a nadýmat se pýchou, já jsem prosadil to a to znění.
